Anna obranářka

Anna vyprávěla o svém partnerovi, který ji často obviňoval, že je psychicky labilní, kdykoli nesplnila jeho požadavky. Jednou po ní chtěl, aby mu vyprala prádlo, druhý den se rozčiloval, že hned nevynesla odpadky. Když Anna zpochybnila jeho požadavky nebo odmítla okamžitě vyhovět, označil ji za “blázna” a buď byl agresivní, nebo odešel neznámo kam.

Zpočátku Anna často pochybovala, zda přeci jen nejsou jeho obvinění pravdivá. V důsledku toho pociťovala napětí a vinu, zatímco se snažila splnit všechny jeho požadavky, aby zachovala klid a neprovokovala jeho další útoky, z čehož jí také často obviňoval. Pře všechnu snahu se Anna začala cítit bezmocná a ztracená.

Změna začala, když jí někdo, komu důvěřovala, dal jasně najevo, že partnerovo chování není její vina. Dozvěděla se, že jeho obviňování je způsob, jak ji ovládat a zraňovat. Toto poznání jí otevřelo oči; pochopila, že není “divná”, a začala hledat způsoby, jak se před jeho útoky chránit.

S podporou kamarádek našla Anna odvahu svojí situaci změnit. Dostala doporučení na kurzy, jak se takovým lidem bránit a čerstvě nabité dovednosti chtěla hned vyzkoušet. Když ji příště partner nazval “nemocnou”, zeptala se ho, co tím myslí a jakou nemocí podle něj trpí. To vedlo k dalším urážkám a buď křiku, nebo dalšímu jeho odchodu. Teď už ale jeho reakce nepodkopávaly Annino sebevědomí. Ověřila si, že ať se brání, nebo mlčí, jeho chování se nezmění. Důležité bylo, že když se bránila, cítila méně viny a studu a hlavně nebyla paralyzována nesnesitelnými úzkostmi.

Postupně se Anna naučila nenechat se jeho slovy vyprovokovat k reakcím, které si pak sama vyčítala. Začala si více důvěřovat a soustředit se na své vlastní potřeby, a ne jen na jeho očekávání. Urážky, které ji kdysi zraňovaly, jí nyní připadaly méně významné, protože poznala, že jsou jen jeho způsobem, jak se vyhnout odpovědnosti za to co jí způ soboval. Nadávky pokračovaly, ale Anna je už nevnímala jako odraz své hodnoty. Místo toho v nich viděla důkaz, že problém je někde jinde, než u ní.

Otázky k zamyšlení

Jaký důvod může mít tendence lidí omlouvat chování agresivního partnera ve vztahu?
Je možné se v takové situaci začít bránit bez podpory okolí?
Je možné považovat chování Annina partnera za společenskou normu?
K čemu vedlo, když se Anna snažila splnit všechny partnerovy požadavky?
Jak se změnil Annin pohled na sebe sama v průběhu jejího popsaného vývoje?
Co by se dalo považovat za důkaz, že partnerův problém leží jinde než u Anny?
Jak se mění význam slova „blázen“ v kontextu textu, a jak to ovlivňuje Annin pohled na sebe?
Změnila by se situace Anny, kdyby se nezačala bránit?