Nebude to také ľahké, drahá

Dnes jsem náhodou zaslechl písničku Richarda Müllera „Nebude to také ľahké, drahá“. Mám jeho hudbu rád. Nikdy jsem si ale nevšiml, jak je taková na poslech veselá a zajímavá písnička brutální – alespoň co se textu týče. Myslím, že je naprosto výstižný, proto jsem se rozhodl použít ho pro další analýzu písničky na blog. Uvidíte sami, s jakou neuvěřitelnou upřímností je popisovaná běžná situace ve vztahu s agresorem právě z jeho pohledu. Z pohledu člověka, který má poruchu osobnosti, a kterého se nemůžete zbavit.  

„Vraj zmenila si číslo

A do zámku nepasuje viac môj kľúč“

Kdy musím měnit číslo? No pravděpodobně ve chvíli, kdy už jsem prakticky stalkovaný. Ve chvíli, kdy mám co dočinění s člověkem, který nerespektuje, že s ním komunikovat nechci. Když se cítím ohrožený natolik, že jsem vyměnil zámek od dveří.

Toto je naprosto standardní situace, se kterou se potýkají i mé klientky. Řada z nich skutečně musela vyměnit zámky, aby se k nim agresor nemohl dostat a aby měly alespoň nějaké bezpečné prostředí, ve kterém můžou regenerovat.

„Hlavou mi blyslo

Asi chceš aby som bol už fuč. Óu óuu“

Tato sloka obsahuje velmi optimistický scénář, který naznačuje, že ten člověk prožívá vinu. Málokdy se ale stává, aby člověk, kvůli kterému jsem musel změnit číslo a vyměnit zámek, byl schopný nějaké sebereflexe. V praxi se nesetkávám s tím, že by si agresor, který někoho soustavně stalkuje a vyhrožuje mu, najednou uvědomil, že si oběť možná přeje, aby už byl pryč.

Pokud v takové situaci jste, tak takové uvědomění neočekávejte. To se u těch lidí neděje, takto nefungují a většinou jim to nedojde nikdy. Kdyby totiž měli schopnost sebereflexe, nedojde to tak daleko, že byste kvůli němu museli dělat nějaká opatření jako měnit zámky.

I kdyby agresorovi jeho špatné chování došlo, i kdyby si později uvědomil, že Vás poškozuje, tak jeho útoky přesto budou pokračovat. Nefyzická agrese a vše, co nutí lidi s poruchou osobnosti Vám ubližovat, jsou totiž nevědomé procesy. Vždy tam budou mít to nutkání se k Vám takto chovat. Zkrátka si nemůžou pomoci.

Tím se dostáváme k velmi častému fenoménu, který se svými klienty řeším. Oběti mají fantazii o tom, že to jednou agresor pochopí. Je to jejich naivní touha a přání, které se nemůže naplnit. Agresoři toto nepochopí, protože toho nejsou schopní. Neustále na Vás budou kydat vinu a manipulovat s Vámi. Jejich chování je zakořeněno hluboko v jejich nevědomí.

Následuje refrén:

„Nebude to také ľahké drahá

Mňa sa nezbavíš s tým sa lúč“

Toto považuji za naprosto a dokonale upřímnou zpověď. Přesně takhle to s agresory probíhá. Opět je to ale nevědomé, nevnímají to tak, že pro Vás nebude lehké se jich zbavit, ani že byste se jich zbavovat vůbec měli. V této písni je to uvědomělé, což se v běžném životě příliš nestává.

Agresoři používají všechny možné racionalizace, proč Vy jste ti špatní a proč Vy vše kazíte. Kdežto tady ten člověk dává najevo, že ví a uvědomuje si, že s ním nechcete být. A nehodlá Vám to nijak zjednodušit.

„Nebude to také ľahké drahá. Mňa a nezbavíš, s tým sa lúč“ – to je naprosto přesné. Těch lidí se skutečně nedá zbavit. Kde se ta jejich „přisátost“ bere? Pomocí tohoto verše se Vám pokusím přiblížit skutečnou podstatu problému. Stačí v něm zaměnit slovo „drahá“ za „mamá“.

Poruchy osobnosti totiž mají příčinu v raném dětství, většinou ve vztahu k matce a v nenaplnění některých základních dětských potřeb. Absolventi mých seminářů nebo lidé, kteří mají problematiku nastudovanou, vědí, že tu dochází k přenesení vztahu s matkou na partnerku. A o matku nelze přijít. A to ani v dospělosti. Použil jsem slovo „přisátost“, abych odkázal i na kojení, které dle psychoanalytiků hraje velkou roli, a na naprostou závislost na matce. Proto není možné vztahy s těmito lidmi ukončovat, ani se jich zbavit. S touto představou se rovnou rozlučte. Ten člověk je na Vás závislý jako na matce.

Nicméně situace není tak beznadějná. Řešit se dá a máme na to postupy.

„Nebude to také ľahké drahá

Nemôžeš ma vymeniť ako rúž

Som tvoj muž“

Tady se už dostáváme k vyhrožování „nebudeš to mí lehké“. Co to znamená? Čím to bude těžké? Bude tam nějaká fyzická agrese? Nebo nefyzická? Vydírání?

„Som tvoj muž“ to je klasická abstrakce. Institut, koncept, který je použitý jako agrese. Proč je to ale agrese? Jeho „drahá“ nejspíš měla důvod, proč si změnila číslo a vyměnila zámek. A celá jeho argumentace je postavená na tom, že on je muž. Její muž. Jde o abstrakci, kterou říká, že její emoce nejsou důležité, protože on je její muž a nemůže se ho proto zbavit. Za touto frází se schovává standardní mechanismus, který se objevuje ve veškeré nefyzické agresivitě a který podrobněji rozebírám v seminářích. Vůbec se zde neberou ohledy na emoce a zranění té ženy. Na to, že se s ním necítí dobře. Pro agresora je důležitější to, že je „její muž“. Kdybychom si kladli otázku, co to je být něčí muž pro ženu, tak je to nejspíš to, že ji ochrání a ona se s ním cítí bezpečně a dobře. Tady je to ale pouze jen o tom „jsem tvůj muž a ty mě budeš poslouchat“.

„Vraj koketuješ s iným

Dolámem mu kosti, nos a sny“

Toto bych nazval virtuální žárlivostí. „Vraj koketuješ“, tedy mu to někdo řekl, nebo si to vymyslel. U lidí s poruchou osobnosti často dochází k paranoidnímu naladění a po důkazech nevěry vyloženě pátrají. V těch lidech je ohromná frustrace. Dochází u nich k infantilnímu prožívání, kdy jakoukoli frustraci vnímají jako bezprostřední ohrožení života a blízkou smrt. Co asi takový člověk prožívá při představě, že přijde o partnerku (a tedy o matku)? Pro malé mimino je to nevyhnutelná smrt. Takové prožívání má kořeny v evoluci, kdy se naše mozky vyvíjely, kdy děti byly v jeskyni nebo v džungli s matkou přisáté na její prso a její zmizení znamenalo jistou smrt.

„Tak dopúšťaš sa viny

Tak vrav, povedz čo máš s ním. Óu óuu“

Skvělý konstrukt. Autor, moc dobře věděl, o čem píše a o co jde. Ten to musel zažít, nejspíš ze strany toho agresora. Pokud ano, klobouk dolu před tou upřímností.

Je tam „vraj“, ale následně ji rovnou dává vinu. „Dopouštět se viny“ je nesmyslná formulace a jakási zkratka. Viny se nelze dopustit. Tu buď cítíme, či nikoli. Je to vnitřní emoční stav. Vinu můžeme vůči někomu prožívat, pokud mu uděláme něco nepříjemného a my to budeme reflektovat. Lze ji prožívat i ve chvíli, kdy nás obviňuje někdo jiný.  

Následuje „povedz co máš s ním“. Jde tu o výslech, o obsedantní hledání důkazů nevěry za každou cenu. V reálném životě pak často dochází ke stalkování, šmejdění po sociálních sítích a e-mailech. Setkal jsem se s tím v rámci své praxe a práce s klienty nesčetně krát. Klientkám byl například pod záminkou instalace aplikace do mobilu nainstalovaná i nějaký šmírovací software.

Dochází k paranoidnímu až psychotickému hledání jakékoli indicie a důvodu k žárlivosti. Lidé s poruchou osobnosti to často dělají, aby si racionalizovali své emoce. Aby si nepřipadali jako šílení. Potřebují jakýkoli podnět, aby si potvrdili, že to, co prožívají je v pořádku a postavené na reálných základech.

„Nebude to také ľahké drahá

Nemôžeš ma vymeniť ako rúž

Som tvoj …“

V této sloce jsou ve frázi „som tvoj …(muž), už jen tři tečky. To mi přijde velmi zajímavé v souvislosti s dalším rozšířeným fenoménem. Při vyslechnutí si abstraktních frází typu „jsem tvůj muž“ a různých obvinění totiž dochází u obětí k tomu, že to v nich vyvolá vinu téměř okamžitě. Tito lidé mají tendence k nadměrnému prožívání viny. Berou si na sebe zodpovědnost téměř za všechno. Dokonce si i domýšlejí důvody, proč se cítit provinile a proč je v pořádku, že je někdo obviňuje. Jde už o takový myšlenkový a prožívací masochismus. Toho agresoři často využívají a nechají oběti, ať se ten důvod, proč se cítit provinile, domyslí sami. Tady to krásně ukazují ty tři tečky. Co jsem tvůj? Ďábel? Šéf? Otec? Diktátor? Osud?

Tak jako si agresor hledá důvody ke slídění a pátrá po důkazech nevěry, tak stejnou techniku využívá při vyvolávání Vaší viny a pochybností. Ví, že si důvody k pocitu provinění doplníte sami. On řekne „máš vinu“ a Vy si doplníte za co. Naskočí Vám Váš check-list provinění a důvodů historických, současných i budoucích, protože Vy jste ti největší viníci na světě.

„Vraj trháš moje fotky

Majetok náš rozdelí až súd“

V písni šlo pravděpodobně o manžele, když se hovoří o dělení majetku soudem. Působí to na mě, jako by agresor předem informoval oběť, že nebude možné se s ním dohodnout a dojde proto k soudu. Je to vyhrožování a strašení. To dělají všechny patologické osobnosti. V soudech a divadýlkách před institucemi se vyžívají. Zneužívají je jako zbraň. Proto soudy s patologickými osobnostmi protahují a dochází při nich k ohromnému kydání viny na oběti.

„Ja exujem veľké vodky

A márne sa snažím zachovať kľud. Óu óuu“

Tento verš je ohledně fungování patologických osobností důležitý. Ještě bych ho otočil: „Márne sa snažím zachovat kľud“. Ten člověk se necítí dobře. Projevuje se u něj nervozita a úzkost, proto následuje „ja exujem veľké vodky“. Alkohol je totiž jedno z nejdostupnějších anxiolytik. Zbavuje úzkosti.  

Úzkost je právě to slabé místo u všech patologických a narušených lidí včetně psychopatů. Všichni mají úzkostné strukturu osobnosti. Tu s klienty využíváme k tomu, abychom je zastavili a zamezili jejich agresi. V pokročilejších postupech lze díky tomuto slabému místu patologické jedince i řídit.

V textu se tedy potvrzuje, že jde o patologickou osobnost, která trpí úzkostmi. Tyto úzkosti lze využít k obraně proti jeho agresi. Zastavili bychom ho velmi jednoduchým způsobem (více v seminářích Bezpečné viny)

„Predsa sme si súdený…

Ja nemôžem žiť bez ženy“

„Preds sme si súdený“ je opět zavádění nějakého abstraktního konceptu, který je manipulativní a má odvést pozornost od emocí oběti. Oběť pak prožívá vinu, protože „jsou si s agresorem přeci souzení a neměla by to kazit“. Každá abstrakce je obrovským zdrojem viny.

„Ja nemôžem žiť bez teba to mi ver, Oú“

Opět manipulativní věta, která je obrovským zdrojem viny a hází zodpovědnost za emoce agresora na oběť. Příkaz „věř mi“ už považuji za úlet. Jde někomu přikázat, aby mi důvěřoval? To je hodně drsné.

„Já nemôžem žiť bez ženy“. Tady bych opět nahradil ženu za matku. Já nemôžem žiť bez matky. Ve vztahu s patologickou osobností totiž nikdy nehrajete roli partnerky. Takové vztahy nejsou o partnerství, ale o totální sebedestrukci oběti za účelem zajištění přežití agresora. Jde tu spíše o mateřství než o partnerství. A agresor toto zajištění podvědomě po partnerce vyžaduje, jako to vyžaduje malé dítě po matce.

Často se opakuje výraz „já“. „ja nemôžem žít bez ženy“, „ja nemôžem žít bez teba“. Všude je „já“, ale nikde se neobjevuje starost o oběť. Není tam žádné „zajímá mě, co prožíváš ty, co se odehrává v tobě“. Žádná reflexe toho, že by oběť mohla trpět agresorovou přítomností, jeho aktivitou nebo způsobem komunikace. Žádná reflexe toho, že jednání agresora by mohlo oběť retraumatizovat, protože dosud s ním prožívala mnoho děsivého. Mluví jen a pouze o sobě. Projevuje se tu narcismus. Osa celého vyprávění je čistě narcistická a postrádá jakýkoli náznak empatie.

Opakují se manipulativní fráze jako „preca jsme si súzený“, „já nemožem žít bez teba“, „to mi ver“. Za jakou cenu si jsou souzení? Co musí oběť zaplatit, aby byla agresorovi „souzená“?. Tato brutalita ještě graduje:

„A v kostole pred pánom

Sľubovala si nám dvom

Nekonečnú lásku, vernosť, mier, mier, mier, Óu óuu“

Tomu říkám „prasárna na entou“. Odvolávání se na naprosto abstraktní koncept, na nějakého boha. Zdroj, který panuje, který rozhoduje a který je totálně dominantní vůči nám a tomuto světu. Narážíme tu i na nebezpečí křesťanského uvažování a toho, že fixace v takovém sňatku je trvalá.

Patologické osobnosti se zpravidla demaskují po porodu, ve chvíli, kdy si je vezmete, nebo ve chvíli, kdy otěhotníte. Nemáte tedy šanci včas zjistit, s kým máte tu čest, koho si berete a jaká je struktura jeho osobnosti. Jeho skutečná osobnost je do té doby schovaná za narcistickou maskou. Často jste ty indicie možná viděli, ale v zamilovanosti jste je přehlíželi. Manželský slib jste ve skutečnosti dali nějaké masce, za kterou se ve skutečnosti schovává zrůda. Přesto Vás obvinění, že jste dala slib, paralyzuje. Domníváte se, že proti Vám stojí ta osoba, které slib patřil, a cítíte se provinile.

Zajímavé je také „slibovala jsi nám dvoum“, jako bychom „my dva“ byly nějaká samostatná entita. Nedala jsi slib mě, ale nám dvěma.

„Nekonečnú lásku“ – to nás opět odkazuje na bezpodmínečnou, nekonečnou lásku a tedy tu mateřskou (nikoli partnerskou).

Všechny tyto koncepty: slib, bůh, nekonečná láska, věrnost – to vše je používáno k obvinění a vyvolávání viny. Jde tu o klasickou nefyzickou agresivitu.

Také „mier, mier, mier“ které vyznívá jak volání malého mimina je totální abstrakce. Co se může skrývat za mírem? Je to taková infalitnví naivní představa míru jako absence konfliktu?

Agresoři velmi často obviňují své oběti z toho, že jsou konfliktní. Tvrdí, že oni konflikty nechtějí, že chtějí mír a aby vše bylo krásné. Tím Vám ale akorát vymývá mozek. Stimuluje Vaší fantazii o bezchybném světě s bílými jednorožci. Odvádí Vaši pozornost od reality a Vašeho psychického utrpení, které prožíváte. Tím se stáváte ještě bezbrannějšími, protože se dostáváte z reality do představ, jaké by to mohlo být. Ne jaké to ve skutečnosti je, ale jak by to mohlo být krásné. V tu chvíli jste zase na lopatě a ježibaba Vás strká do trouby v perníkové chaloupce.

„Mier“ tu ve skutečnosti neznamená vůbec nic. Je to nástroj k dalšímu vyvolávání viny. Opět se tu autor neptá, co prožívá oběť. Nezajímá ho to.

Písnička končí opakováím první slok, jakoby se autor probudil ze snu do reality, kde si uvědomuje, že jsou vyměněné zámky:

„Nebude to také ľahké drahá

Mňa sa nezbavíš s tým sa lúč

Vraj zmenila si číslo

A do zámku nepasuje viac môj“

Když jsem se do této písničky před nedávnem zaposlouchal, napadlo mě, jestli vůbec Richard Muller ví, o čem zpívá? Je tak brutální, agresivní a perverzní. Došlo mi ale, že není hloupý, udělal spoustu dobré hudby. Proto na mě píseň působí jako upřímná zpověď. V kontextu jeho eskapád s drogami a alkoholem to na tu úzkostnou strukturu osobnosti poukazuje. Toto ze sebe dostat chce koule. Takže pokud to tak je a vytušil jsem správně: respekt.