Firemní kultura a dotazníky spokojenosti 1.

První video ze série, které se věnuje aktuální módní vlně budování firemních/organizačních kultur. Na problematiku se díváme jako vždy z pohledu vyvolávání viny a nezdravého získávání moci.

Často přicházím do různých firem, kde budují kulturu, na základě které se snaží být takoví a makoví a všechno je úžasné. Mně na tom vždycky děsí, že je to opět příklad něčeho, v čem se skrývá obrovská implicitní vina. Takovou firemní kulturou zaměstnancům říkám, jací mají být, a v podstatě to znamená: „pokud takoví nejste, tak to znamená, že buď takoví JEŠTĚ nejste, anebo takoví vůbec být neumíte a nejste toho schopní. A protože my to tu rozhlašujeme, tak my už takoví jsme. Vy jste tedy ti špatní, protože takoví nejste a nesete vinu za to, že jste se ještě nepřizpůsobili apod.“ Pak se těchto lidí ptám a snažím se dopátrat toho, jaký to má vlastně smysl/k čemu tato kultura slouží.

Druhá strana: „no ano, to jsem se chtěla zeptat. Když z toho tedy vyleze to, že jsi nepřizpůsobený, tak co s tím v tom případě chtějí udělat?! Přizpůsobit tě? Nebo tě vyhodit? Nebo ti tím říct, že tam nepatříš?“

No, a přitom je to zabalené v krásném balíčku tzv. firemní kultury, což je vlastně jakási oficiální strategie, zahrnující plakátky, prezentace, videa, školení atd. K tomu jsou nabalovány nějaké firemní dotazníky zaměstnanecké spokojenosti, kterými se Vás ptají, jestli se to, co je na těch plakátech, nástěnkách a já nevím na čem, skutečně děje.

Pojďme si rozebrat, co nám na tom nesedí, proč se tomu lidé brání. Jakoby tušili, že je tam něco v nepořádku, ale nedokázali to pojmenovat. Tato firemní kultura ve skutečnosti slouží k něčemu jinému, než k tomu, jak to prezentuje. Ten „pozemský ráj“, který nám tímto předkládají, ve skutečnosti neexistuje.

K čemu tedy pozitivní firemní kultura slouží a jaký má smysl? Když v někom vyvolávám vinu, čeho tím vlastně dosahuji? Několikrát jsme se bavili o lidech, kteří neustále v ostatních vyvolávají vinu a tím něčeho dosahují, ale čeho?

Druhá strana: „Na mě to působí tak, že něco ti říká: tady jsme my a ty musíš být jako my. Když nejsi, tak máš problém.“

Ano, seš TY, ale máš být větší, lepší, úžasnější, krásnější, usměvavější, ušatější, vlasatější, prsatější, hambatější apod. Celkově, když si vezmeš již zmíněný plakát nebo nástěnku, tak do ní teoreticky můžeš dosazovat jakákoli slova, cokoli. Na to by se dal udělat generátor firemní kultury. (smích) Ty si tam naklikáš různá abstraktní adjektiva, která tam chceš, a ono ti to vyjede vcelku. Vybereš si akorát, jestli to bude zelené, modré, červené a máš to.

Jinými slovy ty máš být prostě něco jiného. Máš být silnější, svalnatější, výkonnější, úspěšnější, ambicióznější, férovější, klidnější, spokojenější, cokoli…

Co to ale vyvolává reálně?! Je to opět VINA. Vina za to, že takový ještě nejsem. Podle mě je to jediný cíl a efekt této kultury.

Když se na to podívám z jiné perspektivy, shora, tedy z pohledu toho, kdo to řídí, kdo sedí na tom pomyslném obláčku a nemá se mnou žádný vztah ani žádnou kontrolu nad tím, co dělám, vychází mi z toho, že je potřeba zabránit tomu, abych já si nějak vyskakoval. Je potřeba mě donutit, abych se přizpůsoboval, a preventivně mě „vakcinovat“ vinou. V okamžiku, kdy do té kultury takto zasunu vinu, tak tím lidi do jisté míry paralyzuji.

Druhá strana: „to je hrozný, jak je to v podstatě takhle brutální“.

Jaká by byla jiná motivace (nevědomá samozřejmě) takto firemní kulturu šířit a investovat do ní peníze? V tomto našem prvním přiblížení to ještě není tak zjevné, ale když si k tomu připojíme ještě často používaný dotazník firemní kultury, tak nám vyjde, že tam ta vina dostává další rozměr. Dostáváme se tu k tomu, že „pozitivní firemní kultura“, pozitivní cosi, není vlastně nic jiného než nástroj moci. Nástroj ovládání a paralýzy.

Tím, že vyvolávám vinu, vždycky někoho ovládám. Protože vina je mechanismus přizpůsobení – „já potřebuji, aby se mi ty lidi přizpůsobovali, já to do nich potřebuji futrovat, a neustále v nich vyvolávat vinu, aby oni byli v té submisivní pozici“. Pozitivní firemní kultura tedy není nic jiného, než mechanismus, jakým dostávat lidí do submisivní pozice. Ale nikdo to nikdy nepřizná.

Druhá strana: „ve finále žádnou firemní kulturu vlastně nepotřebujeme, kdo ji potřebuje?“

Přesně tak, lidé ve firmě mají úplně jiné reálné potřeby a problémy. Firemní kultura je zase jen způsob odvádění pozornosti například od toho, že máš nadřízeného, který u tebe nerespektuje vůbec nic a který tě obviňuje. Role firemní kultury je potom taková, že ti říká: „hele, ty tvoje emoce, který ty máš k těm svým nadřízeným, ty nejsou důležité. My tady všichni jsme jako super happy, ale tvoje emoce nejsou vůbec důležité, jestli ty tam zažíváš nějakou gigantickou frustraci z nějakého projektu nebo z člověka nebo z čehokoli.“

Druhá strana: „ono se to jako primárně tváří, když se koukneš na ty průzkumy nebo dotazníky, že zájem firmy je, aby ti zaměstnanci byli happy, k tomu slouží jakoby ten dotazník a vlastně tě nutí říct, že když nejseš happy, už jak jsi teď, tak jsi vlastně špatný“.

Tyto dotazníky si rozebereme v dalším videu a článku.