Bezpečná vina

Píšu na počítači článek. Ani nevnímám, že za mnou potichu přišel můj osmnáctiměsíční syn. Chce si hrát, chce být s tátou. Táta píše a je úplně zabraný, protože potřebuje dokončit myšlenku. Najednou obrazovka zčernala. Vikísek zmáčknul svým malinkatým prstíčkem na počítači tlačítko reset. Potom začal dělat paci paci, jakože se mu to povedlo a je šikula. Přišel jsem o výsledek několika minut soustředěné práce. Položil jsem si hlavu do dlaní, abych ukázal, že jsem smutný. Vikísek zareagoval tak, jak jsem nečekal. Rozplakal se a utekl. Přiběhla máma a vzala ho do náruče. Oba jsme ho pak hladili a utěšovali. Vzlykal ještě několik minut.

Náš syn prožil včera (poprvé) v životě intenzivní pocit viny. Bylo mi ho strašně líto. Bylo důležité, že jsme byli v tu chvíli s ním a utěšovali jej. Zažil obrovskou bolest. A to jsou podle mne klíčové okamžiky, které rozhodují o dalším emočním vývoji dítěte. I takhle malé dítě dokáže prožít vinu už jen z našich emočních reakcí. Není potřeba jej kárat, trestat nebo nějak jinak šikanovat. Stačí smutné gesto rodičů. V takovou chvíli je nezbytné, aby rodiče prožití viny utlumili. Dítě se tak naučí prožívat vinu, která má na konci úlevu, katarzi. Vina se tak nestane něčím hrůzostrašným, ale v podstatě velmi úlevným zážitkem, po kterém můžeme napravovat škody, které jsme způsobili. Něco jako orgasmus.

Lidé, kteří v dětsví nezažili útěchu při prožívání viny si fixují vinu jako něco tak hrůzostrašného, jako smrt. A v podstatě tuto vinu, na jejímž konci je úleva, nedokáží vůbec prožít. Výsledkem je to, že se prožití viny už z dálky vyhýbají. I vině za naprosté banality. Například když zapomenou koupit rohlíky. Prožití viny se pak vehementně brání. A nejlepší obrana je co? Správně, útok.

Jenže když nedokážeme prožít vinu, tak nedokážeme ani napravit, co jsme způsobili. Bezpečná vina je klíčový mechanismus, kterým provádíme korekci našich představ o našich vztazích. Pokud nám tento mechanismus nefunguje, tak se pořád více a více rozevírají nůžky mezi naším mentálním obrazem světa a realitou. Začínáme být přesvědčeni o něčem, co není, protože se od toho nedokážeme “odpřesvědčit” prožitím bepečné viny. Místo toho útočíme na ty, kdo se nás snaží “odpřesvědčit”. Stáváme se tak úpornými. Úpornost se postupně mění v bludy a časem nás začínají ovládat naše paranoidní fantazie. Žárlíme, ničíme, koušeme, kopeme, ubližujeme, zneužíváme. Všechno proto, abychom neprožili vinu, které se tak děsíme, protože nás při jejím prožívání taky v dětství mlátili, ignorovali, zneužívali.

Lidé, kteří nedokáží prožít bezpečnou vinu jsou ve strašné pasti. Existují způsoby, kterými by se jejich emoční vývoj dal dokončit. Ale to by nejdříve museli prožít vinu za to, že jsou nedokonalí a že způsobují bolest lidem kolem sebe. Tím jsou lapeni v děsivě intenzivních a nesnesitelných emocích, které nedokážou překonat. Ukazatel času na ciferníku jejich emočního vývoje zůstává zastavený někde ve dvou letech života.

Bezpečný pocit viny je naším šestým smyslem, bez kterého se nedokážeme orientovat ve vztazích. Když jej nedokážem prožít, jsme jako ve zhasnuté a lidmi přeplněné místnosti. Pořád do někoho narážíme. Všichni z toho pak mají boule, modřiny a vztek.

Křesťanský prvotní hřích a dědičná vina je podle mne geniální terapeutický prostředek. Lidé, kteří se tímto tématem v životě zabývají se tak učí prožít bezpečnou vinu. Tedy kromě těch, co se to naučí pouze předstírat za účelem dosahování svého prospěchu.

V tomto krátkém příspěvku jsem se pokusil zasadit bezpečnou vinu do našeho psychického vývoje. O neuronálních korelátech bezpečné viny někdy příště. Sociální kontext je zdrojem nepřeberného množství projevů osob, jejichž osobnost je zformovaná právě kolem absence schopnosti prožít bezpečnou vinu. To slýchám dnes a denně od klientů. Z jistého úhlu pohledu je také v podstatě geniální, co všechno dokážeme vymyslet, jenom abychom se dokázali vyhnout prožití pocitu viny. Ďábel a Bůh jsou evidentně stejně inteligentní. Jenom ve svých emocích se liší. A to dost podstatně.