Žádné produkty v košíku.
Nezařazené
Proč!?
Píseň Annie Lennox Why je časovou osou, která naznačuje typický průběh probuzení se do reality ve vztahu s osobou, která vás patologicky zatěžuje a kdy ani oběť často dlouho neví, co se vlastně okolo ní děje.
Dneska jsem si vybral jako materiál, se kterým bych chtěl pracovat písničku „Why“ od Annie Lennox, česky „Proč“.
Mám tady u sebe anglický text, který budu postupně překládat a k tomu přidat nějakou svoji interpretaci toho, co si myslím, že se za těmi slovy skrývá. Doufám, že u Vás probudím zájem o tu písničku, protože si myslím, že v ní je všechno, že je to vlastně velmi kvalitní poezie, která s sebou nese to sdělení, co prožívá člověk v okamžiku, kdy se začíná zbavovat přítěže někoho, kdo ho ,řekněme, dost zatěžuje a zároveň se mi na té písničce hodně líbí to, že tam je i zachycený děj, tzn. ta klíčová stádia osvobozování se, oprošťování se od vztahu nebo podmínek, které nás ničí nebo zatěžují.
Ta písnička, když si ji pustíte, začíná tím dlouhý „Whyyy“, tedy „Proč“. To je už samo o sobě fascinující. Ztvárnit ten pocit těch lidí, kteří jsou v tomhle stavu, kdy začnou zjišťovat, že už je něco v nepořádku, že to nefunguje, že hrozně trpí, že v tom nechtějí být.. tak se pořád dokola ptají proč, proč se to děje mně, proč já.. teď se to snaží pochopit, vysvětlit, uchopit, přežít a furt běží ty myšlenky, které nejdou zastavit. Je to tam ve dne, v noci, pořád.. nemůžou se soustředit, nemůžou se soustředit na svoje děti, nemůžou spát. Prostě je to postupně pohlcuje.
A tohle nabírá spousty podob a tady to Annie ztvárnila v tom dlouhým Whyyyy, o kterým tak jako občas intonuje nahoru a dolu. A v tom to je. Tu emoci z toho cítíte, to zoufalství, ten náboj, se kterým se ale nedá nic dělat.. chci něco dělat, ale nevím, proč se to děje, takže s tím nemůžu nic udělat.
Tak dál text pokračuje „How many times do I have to try to tell you”. Jo, už tahleta věta „kolikrát se musím pokoušet o to, ti (v angličtině je to říct, ale v češtině bych řekl, že lepší výraz je „kolikrát se ti ještě musím pokoušet vysvětlovat?“). Tzn. to vysvětlování, ten fenomén, který se opakuje dnes a denně. Tedy to vysvětlování, které nikam nevede a ta druhá strana to nechce pochopit. Tady to je zase „kolikrát se ještě musím pokoušet ti to vysvětlovat“ a vysvětlovat ti co? Je tam „That I’m sorry for the things I’ve done“, že je mi líto všech těch věcí, které jsem udělala, nebo že se dokonce omlouvám. To “sorry” buďto, že je mi líto nebo že se omlouvám za to, co jsem všechno udělala. Zase to zoufalství toho „já už jsem tady pod tou tíhou toho, těch obvinění a toho vyvolávání viny, všeho a já se furt omlouvám a ono to prostě nemá žádnej efekt, ono to nekončí, furt… zase to generuje to „proč, proč“, kolikrát se ti mám omlouvat, proč to nemůžu furt vysvětlit, atd.“
A pak tam je: „But when I start to try to tell you“. “Ale když už se zase pokusím ti to začít vysvětlovat „That’s when you have to tell me“, tak potom mi zase musíš říct: „Hey…this kind of trouble’s only just begun“ a to je přesně ten problém, ty tímhle zase roztáčíš ty problémy, ty za to můžeš sama. Takže, když já se ti to zase snažím vysvětlovat, tak jsem obviněná z toho, že zase dělám problém.” (V češtině se tomu tak říká, že). Takže ta vina se mi vrací, takže cokoli udělám je zdrojem mojí viny, které se nemůžu zbavit, je nesnesitelná, vede k neuvěřitelným stavům.
Pak tam je: „I tell myself too many times, Why don’t you ever learn to keep your big mouth shut“. “A tak si sama říkám: už tolikrát jsem si říkala, sakra, proč se ještě nenaučíš tu svojí velkou pusu mít zavřenou, proč jako nemlčím? Proč prostě, když vím, že všechno roztáčí to vyvolávání viny a to utrpení, ale vlastně mě napadá, že bych ji měla mít zavřenou, ale tím se zase vlastně nezbavím toho utrpení, takže to je prostě začarovaný kruh.”
A pak to pokračuje: „That’s why it hurts so bad to hear the words that keep on falling from your mouth“. “To je, proč to tolik bolí slyšet potom ty slova, který padaj z tvojí pusy.” Někdo to v nějakým komentáři pod dřívějším příspěvkem a videem pojmenoval jako „duševně se vyzvracet“, a to je to „falling from your mouth“. Tam někdo pro to našel metaforu. Kdybych použil tenhle výraz, tak bych to přeložil jako „proto to tolik bolí, pořád poslouchat ty výrazy, který padaj z tvojí pusy (huby), to duševní zvracení… řekni proč, proč. A už se to tam zase táhne, to „Whyyyy, whyy, why“. Dlouhý, zoufalý why.. to stejné, co jsme říkali už na začátku.
A pak text pokračuje: „I may be mad“. “Asi jsem šílená nebo můžu být šílená z toho všeho, vlastně jak se toho mám zbavit.” Dalo by se to možná přeložit i jako „asi z toho zešílím, tohle jako vůbec nedává smysl, je to situace, v který jsem jako v pasti, je to patová situace, kdy ať udělám cokoli, tak je to prostě špatně, tak jsem možná já šílená jo?” Tady je krásně zachycené to, co jednak lidi mi říkají, když se ozvou a udělají si test, co třeba vyplňují v tom dotazníku/testu, že je ta největší hodnota, kterou jim to celé dává. A to je to, co díky tomu zjistí „jé já nejsem šílenej, to se děje i jiným lidem a má to nějakou kostru a vlastně se to dá nějak pojmenovat a nejsem šílenej“. Takže z toho, že si přestanu myslet, že jsem šílenej, nemusím zešílet nakonec. Můžu s tím něco dělat. Dá z toho vystoupit, z toho čarovaného kruhu. Můžu se zbavit té viny. Nemusím nést to břímě toho člověka, který to na mě navaluje, atp.
A tam to pokračuje: „I may be blind“. “Možná jsem slepá, možná nevidím to, co bych měla vidět.” To je taky krásný verš, protože k tomu se dostaneme potom ještě ke konci toho textu, kdy jako se ty oči otevírají a začínají to vidět. „I may be viciously unkind“. “Možná jsem zuřivě krutá, nepřátelská..”
Vlastně všechny tyhle tři verše nebo rýmy nebo co to je, znamenají zase „já se obviňuju, to se mnou je něco špatně, ne s tebou“. V tom je zase cítit to, že tady někdo toho člověka chrání, i když je to agresor, dělá mi něco špatného, vyvolává ve mně tyhlety šílený stavy… tak já ještě pořád přistupuji na tu hru, že se obviňuji za to, že to je moje vina. Ale…
„But I can still read what you’re thinking. And I’ve heard it said too many times that you’d be better off. Besides… “ “Ale přesto, já pořád cítím.. já pořád dokážu vidět ty tvoje myšlenky, protože jsem je slyšela už tolikrát, že by ti bylo líp beze mě, v podstatě. Nebo někde jinde.”
Což je zase úplně typický! Učebnicový příklad, nejčastější mechanismus vyvolávání strachu v těch partnerech a obětech. „Já odejdu.“ „Já tady nebudu.“ „Já tady s tebou nemusím bejt.“ Sice je to parazit, který bez Vás nebude existovat, ale bude vás vydírat tím, že prostě odejde. Ale nikdy neodejde! Nikdy se to nestane.. Z takové mojí statistiky, z 95% případů to nikdy sami od sebe neukončí, neodejdou. Proč by parazit opouštěl hostitele..
A ona se ho zase ptá: „Why can’t you see this boat is sinking. (This boat is sinking, this boat is sinking…)”. Cožpak nevidíš, že se ta loď potápí? …ta loď toho vztahu, možná i toho života. Protože už je to nesnesitelný, tak tam může dojít i k ohrožování života.
„Let’s go down to the water’s edge“. Tak pojďme aspoň na břeh. Tam, aspoň s pevnou půdou pod nohama, se můžeme podívat, co se to vlastně děje, jak jsme se sem dostali. Jestli se to dá přežít. Nebo jestli se můžeme třeba rozejít? Nebo jít dál po tom břehu? Nějakým bezpečnějším způsobem?
„And we can cast away those doubts“. Jako, že “můžeme vyřešit ty pochybnosti.” A tady za tím vidím dva druhy pochybností. Buďto ta pochybnost o tom, jestli zůstat nebo nezůstat, tzn. pochybnosti pro a proti. Jestli to jsou skutečné pro nebo skutečné proti. Co za tím vlastně je? Proč se toho nemůžu vzdát a zároveň mě to ničí. A zároveň pochybnosti zase generují ty „Whyy“. Za tím můžeme zase číst to, že se chci zbavit těch kompulzivních myšlenek, nezastavitelných, nevyřešitelných… „proč, proč, proč, proč“.
A pak říká: „Some things are better left unsaid“. Ale některé věci je asi lepší vůbec neříkat. Takže tady je náznak toho: „tyjo, tak já už to snad radši nebudu ani říkat“. Toto možná opět souvisí s tou větou: „to keep your big mouth shut“. „Proč radši nedržím hubu?!“
A na to hned navazuje: „But they still turn me inside out.“. To znamená: „ty věci, které neříkám, protože si to zakazuju, protože to nikam nevede, protože to vyvolává jenom útoky, agresi a další prohloubení toho utrpení a ono mě to obrací naruby, jde to ven, já tomu prostě nemůžu zabránit, to jsou prostě moje emoce, které mi jsou nepříjemné. Já mám nějakej pud sebezáchovy, kterej mě nutí něco dělat.”
„Turning inside out turning inside out“. Hhhhh, já prostě nevím, co s tím, jde to ven, už se asi zblázním. Prostě musím oslepnout. „I may be blind“.
Tam mě ještě k tomuhle napadá: „někdy je lepší některé věci neříkat“ a „I may be blind“.. to znamená „Já bych asi radši možná oslepla, abych to neviděla.. to, co vlastně i chci říkat, to by taky mohlo vyřešit, ale nejde to, ono to jde ven, já se prostě potřebuju nějak bránit, já potřebuju přežít, já se s tím potřebuju nějak vyrovnat. Když mi prostě pořád někdo ubližuje, je vůči mně agresivní.. psychicky, emočně, nemusí to být ani fyzicky a je to prostě nesnesitelné. Já to potřebuju řešit, ale nemám proč, protože jakýkoli pokus o obranu vyvolává ještě větší útok.“
Pak to pokračuje: „This is the book I never read“. V téhle písničce už jsou potom hodně vygenerované ty emoce. Jsou to jakási zoufalá volání.. tady už vlastně začíná to zjišťování, co se to vlastně děje. Do teďka to byl popis toho zoufalství a teď tady začíná vystupovat z toho začarovaného kruhu, bych si troufal říct. Protože tady říká: „This is the book I never read“. „To je ta kniha, kterou jsem nikdy nečetla.“ Ale já bych to spíš přeložil jako: „Tohle je ten příběh, kterej jsem nechtěla, tohle jsem si nevysnila, tohle není ta pohádka o tom princi a já jsem ta princezna, ale tohle je peklo, tohle je utrpení, tohle je prostě úplně něco jiného. Je to otroctví, šílenství.” Takže ta kniha tady si myslím, že znamená ten příběh toho vztahu. „O kterým jsem prostě vůbec nevěděla, že vůbec něco takového může být. Jak je to možný, když jsem o tom nikde nic nečetla, jaktože se to musím dozvědět až na vlastní kůži?!“
„These are the words I never said“. „Tohle jsou slova, který jsem nikdy neřekla.“ To je taková metafora toho obviňování z toho „Ty seš taková a maková. Ty jsi říkala tohleto a támhleto“. Tak tady je taková ta obhajoba: „to jsem já nikdy neřekla, prostě. Já se sice snažím furt něco vysvětlovat, ale ty mi furt do té pusy vkládáš věci, které jsem nikdy neřekla, nemyslela..“. Nemusí to být slova, prostě stačí „Obviňuješ mě z věcí, které se mnou nemají nic společného.“
„This is the path I’ll never tread“. „Tohle je ta cesta, kterou já se nikdy nevydám.“ Tady už je nějaké to odhodlání. „Prostě tudy já nikdy nepůjdu. To prostě nejde, tady to nikam nevede.“
„These are the dreams I’ll dream instead“. Tohle je hodně zajímavý verš. „Tohle jsou ty sny, které budu snít místo toho.. “Čeho? Možná místo toho utrpení, možná je to ještě takový krok zpátky. Protože tohle by se mohlo dát interpretovat jako nějaká disociace, jako nějaký únik do fantazijního světa. Protože ta realita je prostě nesnesitelná.. tak já si asi jako radši vysním tu svojí realitu ideální, nadějnou a budu tam do toho vkládat ty naděje, že by se to mohlo ještě zlepšit, že by to mohlo být ještě dobrý. Taky to souvisí s tou knihou, kterou jsem nikdy nečetla, protože já si v tom snu můžu snít, můžu tam mít ten svůj ideální příběh, o tom, že furt je to ten princ na bílým koni, ale ta cena kterou za to platím, je tady na začátku nebo o kus dřív, takové to jak tam volá „možná jsem šílená, možná jsem slepá, možná jsem zuřivá.” To je ta cena, kterou platím za ten život v tom snovým světě, je to vlastně šílenství, se postupně jako odtrnout od té reality úplně a ono to vlastně vůbec nebude korespondovat – ten můj fantazijní svět s tou realitou. A já se prostě vůči té realitě budu chovat zuřivě, prostě takhle to vždycky dopadá.. to je ta cena, kterou platím za život ve fantazijním světě.“
Pak je tady: „This is the joy that’s seldom spread“. „To je ta radost, která se tady ale jen velmi zřídka objeví. Ve mně nebo mezi náma.“ Takové to, že to vždycky chviličku funguje, ale pak přijde to seknutí toho králíka za ty uši a zase jde o život.
No a teď už přichází katarze, to vyvrcholení toho lamentování v podstatě.. „These are the tears… the tears we shed.“ „To jsou ty slzy, já tady prostě najednou pláču. Nejdřív se ptám proč, proč, proč a najednou letí ven ty emoce.“ Konečně ale alespoň nějaká úleva. A taky kontakt s realitou! Protože tady se dostává do kontaktu s realitou, předtím furt přemýšlí, vymýšlí.. tady to krásně v té písničce graduje, to zvolání „A tohle jsou ty slzy a teď můžou ven.“ „The tears we shed.“ „Ty slzy, které proléváme.“ A je tady zajímavé, že je tu „we“, takže spolu vlastně proléváme. Už to není já a ty, ale je to vlastně my.
A pak tady je: „This is the fear. This is the dread“. „Tohle je strach, já se vlastně bojím. A čeho? Toho, co ty ve mně vyvoláváš. Všeho toho vydírání, tím odchodem.“ „This is the dread.“ „To je ta hrůza. Děsivý, příšerný, hrůzostrašný.“ Nejdřív je to strach a pak najednou zjišťuje, že je to ta hrůza. Vlatně tohle? Celou dobu žije ve strachu. To zjišťuje v okamžiku, kdy si „sahala“ na ty emoce. Si dovolila… přestala vysvětlovat, ale vlastně si sáhla na emoce, tak vidí, že je to jenom strach a hrůzostrašná hrůza.
A pak tady to pokračuje: „These are the contents of my head“. „Tyjo, tohle je vlastně to, co je v té mé hlavě! Já už se neptám proč, ale já tam mám vlastně děsnou hrůzu, strach. To je to, proč. To není nějaká intelektuální, racionální odpověď na tu otázku, proč se mi to děje.“
„And these are the years that we have spent.“ „A tohle jsou ty roky, který jsme strávili, spolu. Tady v tom strachu, v té hrůze. Tohleto se mi tam vlastně honí v té hlavě. Kvůli tomu, že jsem byla v tom svém fantazijním světě, tak jsem to neviděla a teď to zjišťuju, co vlastně to celé bylo, jenom strach a hrůza, děs. Ani jsem nemohla plakat, ani jsem si nemohla sáhnout na ty emoce, abych v tom vůbec mohla nějak fungovat.“ Prostě v tom je ta disociace.
„And this is what they represent“. „A to je to, co to přesně znamemá. To, co to představuje, tu hrůzu..“
A pak tady je to finální zjištění: „And this is how I feel.“ „Takhle já se cítím.“ Takže nejdřív proč, proč, proč a pak najednou blee, to je jedno, prostě já se takhle cítím. To je na tom to špatné. Já se necítím dobře. Nechci v tom být.
A pak naprosto fenomenální, finální gradace, kde se ptá: „Do you know how I feel?“ „Víš ty vůbec jak já se cítím?!“ „Víš to? Zajímá tě to?“ Předtím se pořád ptala a teď vlastně zjišťuje, jestli ho to zajímá. „Protože já si nemyslím, že ty víš, jak já se cítím.“ „cause I don’t think you know how I feel.“ „Já prostě zjišťuju, že ty to možná vlastně ani nevíš, tak o čem jsme se celou tu dobu bavili?!“
A pak je tady vlastně jen potvrzení toho: „I don’t think you know what I feel“ a ještě zopakování. „Já si vlastně nemyslím, že ty to víš, jak já se cítím.“ V tom by mohl být celej ten zakopanej pes, že jo.
No a pak tohleto celé končí, tenhle text, jenom konstatováním toho, co je tam vlastně jediné reálné, skutečné. „You don´t know how I feel.“ Tady se dostala do té reality. Přes ty emoci si najednou uvědomila, že se nějak cítí, jak se cítí, že to celou dobu nevěděla a teď najednou zjistila, že „ty to vůbec nevíš, proto se tak ke mně chováš“.
Když to ještě dotáhnu dál, tak je to: „ty prostě nemáš žádnou empatii“. Tady nepřímo říká: „ty seš sociopat“.
No a to je ta cesta do té reality.
Já jsem pak, když jsem si to přečetl a koukal jsem na to, tak jsem si říkal: tady by to mohlo ještě pokračovat a typicky to tak pokračuje.. nebo z mé zkušenosti je tam pak to zjištění (u těch lidí, kteří jsou pak schopni nějaké sebereflexe toho, jak se do té situaci dostali a už se z ní začnou dostávat), že je důležité je pak přivést na to zabývání se tím, jestli vůbec je samotný zajímalo, jak se cítí. Jestli ona sama se zajímala o to, jak se cítí. A pak mi došlo, že asi ty poslední čtyři řádky toho textu (hlavně ten poslední „you don´t know how I feel“) se dají interpretovat přesně jako tohleto, ona se totiž může ptát i sama sebe, protože tam víme, že ona v okamžiku, kdy si vyčítá to, že by měla občas mlčet, místo toho, aby se bránila a tím si způsobovala ty útoky na sebe, tak tam mluví ve třetí osobě, sama k sobě jakoby. A na konci ty verše mohou být také interpretovány jako, že jsou ve třetí osobě, že ona sama sobě říká: „you don´t know how I feel“. „Já sama sobě říkám, ty nevíš jak já se cítím. Tebe to nezajímá. Ty jsi prostě byla oddělená od těch emocí, v tom fantazijním světě, kde sis myslela, že je to ten princ na bílým koni.“
Ten text se mi líbí v tom, že je tady naznačený celý ten proces toho zjištění a vysvobození, toho uvědomění si těch emocí a toho, čím vším si ty lidi, se kterými se setkám, projdou. Přijdou za mnou v různé fázi, vlastně tohohle textu. A pak to pokračuje dál.
A ještě bych Vám to uvedl do kontextu, tahle písnička byl první singl Annie Lennox po tom, co se odpojila od Eurythmics a právě ten, kdo je ten, komu se to snažila všechno vysvětlovat a tak, tak byl ten její parťák v tý kapele a tohleto je taková její zpověď, možná, nebo snaha se vyrovnat s tím rozchodem, s tím ukončením toho vztahu. Někde jsem našel nějaký rozhovor nebo text, kde Annie Lennox říkala, že tu písničku napsala během 10 minut. Což je naprosto fenomenální. Samozřejmě by to ale nenapsala, kdyby se na to roky nepřipravovala. Pak prostě můžete spontánně stvořit takovou úžasnou věc, ale jsou předtím roky přípravy, bez toho to prostě nejde. Je v tom ten prožitek. Ona vlastně převedla jen tu kostru toho příběhu do té písničky. Trochu to zlehčuji. Je to úžasný kus. Jenom prostě důkaz toho, že to bylo skutečně prožité.
Pak, co je ještě zajímavé. Napsala to v roce 1992, kdy jí bylo 38 a to je shodou okolností i můj věk. Tak proto si tak hezky rozumíme. (smích).
Co ještě bych Vám k tomu řekl.. můžete se podívat na ten klip, ten interpretovat nebudu. Já jsem se zaměřil na ten slovní obsah. A můžete si tam najít další symboliku, co v tom klipu znamená třeba to zrcadlo, to je taky důležitá metafora té sebereflexe, kterou ona si tady prochází. Já v tom vidím ten proces toho vystoupení z té virtuální reality do té reality a té její schopnosti to zase začít nějak řešit. A mně to ještě připomíná hru v televizi „Chcete být milionářem?“, jak tam postupujete těma otázkama, úkolama a tady to vidíte – ten proces, nabírám větší a větší výhry, až dosáhnu té poslední – největší, ale musíte to projít až do konce. A ten rozdíl vysvobozování tady z těch “abusive vztahů” je ten, že to funguje jinak než ta hra „Chcete být milionářem“, musíte projít celý ten proces, který tady Annie Lennox krásně naznačuje a vystihuje, ale jednak tam nemáte ty záchytné otázky, které kdybyste uhodli, tak aspoň dostanete těch o něco míň peněz, ale hlavně tam jako spadnete vždycky až dolů a mně to připadá v těch reálných případech, když to nedotáhnete až do konce, ale dostali jste se třeba na „milion“, tak když vycouváte a ustoupíte, tak na konci zaplatíte až desetinásobek toho, kam až jste se dostali. Prostě Vám to ten agresor, manipulátor dá sežrat.
Je to tedy hrozně náročný proces a vlastně moje práce je být těm lidem jako průvodce tady na té cestě. Není to o tom, že bych byl přítel na telefonu, 50:50 nebo publikum. Je to trochu jiné, jsem jako ta kotva, která je nenechá spadnou zpátky a nechá je to dotáhnout a drží je, podporuje je a umožňuje jim hledat ta řešení, když už se zase dostávají do toho módu „radši budu zticha, radši si vyfantazíruju, že to bude dobrý, on vlastně není tak špatnej, ono to teď dva dny bylo dobrý, on mě vlastně ani nenapadl, byl jenom verbálně hnusnej…“
Takže tak.
V jaké fázi osy příběhu se asi aktuálně nacházíte? (odpověď, že ve všech najednou je také validní) Kolikrát už jste hráli tu hru, kterou na konci popisuji a kolikrát jste spadli zase na začátek a bylo to ještě horší, než předtím?
Ja som mala prilis velky strach a takmer stale "my mouth shut"…a naviac psychosomaticke problemy.
Práve si tým prechádzam a stále si myslím že sa to zmení. U mňa to bolo o tom, že ja som mala odísť, lebo dom bol jeho a keď som odišla, tak povedal, že to tak nemyslel, že som mala iba odísť na dva týždne, aby som rozmýšľala nad tým, čo som v ňom mala a čo som stratila.
Aké psychosomatické problémy? Napíš mi prosím. Možno ich mám aj ja. Ďakujem!
Dobry den, je 14 dni odstehovany, nicil me 9 let, nez jsem se konecne rozhodla to po 6 ukoncit. Ted jen, jak to zvladnout… v hlave samota zmatek…. nastesti s nim nemam dite. Moc si preji to definitivne ukoncit. Zacit se mit rada, to je ted u mne na 1. miste. Je mi 44 let, mam uzasnou 17 letou dceru, ktera je mou velkou oporou. Kez by nikdy nepotkala takove monstrum, snad ji muj ex dal a ukazal, jak vztah nevypada. Dekuji.
To je moje hlavní myšlenka – aby moje děti to nepotkali. A aby ony nebyly těmi mučiteli…
Ano….tohle bohužel znám. Ukončila jsem to když jsem s ním čekala dítě. Věděla jsem, že to tak bude lepší pro mě a dítě. Dřív jsem to nedokázala i když jsem věděla že je to trápení…nějak jsem si nedokázala přiznat, podívat se té pravdě do očí, že lepší to opravdu nebude. Jen je po tomto strašně těžké najít odvahu se zamilovat, někomu věřit.
ja tiez! ale bohuzial som este vo vztahu vydrzala, kym nasa dcera mala skoro dva roky.. Nedokazala som zo vztahu odist kvoli sebe, ale kvoli nej. Bola som single 4 roky. Moj novy partner to nemal lahke, velakrat som chcela to chcela ukoncit, pretoze som sa bala dalsej bolesti a hlavne toho, ze som nemozna a nemozem si najst nieco normalne. Ale zjavne mozem 🙂 Ide o to pripustit si, ze si tu lasku zasluzim
Jsem asi na konci cesty po 15 letech není lehké vystoupit prostě trochu couvám kvůli dětem
Keit Caputo … to mi dalo dost práce nevypnout tohned po 10ti vteřinách. Podle mě se vysmívá nějaké své oběti, nebo spíš obětem, věřila bych že kolem něj jich je hodně. Nevím jestli jsou stupně sociopatů ale tento na mě působí jako jeden z nejtěžších, očekávala bych i fyzické násilí. Možná se pletu, sama jsem toho svého nerozeznala, … Jinak text písničky je opravdu výstižný a fakt mi dělalo hodně zle slyšet ten text zrovna od toho Keita. Ani o něm nic nevím a prožila jsem k němu nenávist a jak lidi ještě tleskali. Fuj
hned v úvodu článku o něm je uvedeno, že prošel změnou pohlaví a nyní je Mina Caputo… takže těžko by někoho mlátil, spíše si sám zažil strašně těžké chvíle. Než došel ke konečnému rozhodnutí, musel ujít obrovksý kus cesty… a také proto pak byl vítězem. Stejně jako když žena odejde ze vztahu s psychopatem.
Autor sám doporučuje si o zpěvákovi najít informace, než budete soudit. Ale tím jste se zdá se nezdržovala, ostatně jak sama píšete "ani o něm nic nevím a prožila jsem k němu nenávist…". To dost to vypovídá i o vás…
Tohle je tak neuvěřitelně procítěná píšnička a Annie je skvělá! Jsem momentálně ve fázi konce klipu, kdy už mám otevřené oči a vím, že jiná cesta, než útěk není možná… "you don´t know how I feel", ale přiznám se, že mám pořád chvíle, kdy mě strach háže zpět.
Ten druhý interpret mi udělal hned zle, asi jak píše někdo v příspěvku přede mnou, působil jako psychopat, takže jsem to po pár vteřinách stopla.
Také mne dost překvapilo, že lidé tak tleskali, tento sladký projev se podle mne k tomu textu vůbec nehodí, opravdu působí jako výsměch. Ale neumím anglicky, třeba se dá interpretovat i jinak. Třeba pro lidi bez těchto osobních zážitků vyznívá jinak.?
Písničku od Annie znám a mám ji moc ráda, děkuji za přeložení. Vnímám jí tak, že na začátku klipu se žena – smutná a nevýrazná, zamýšlí nad svou situací, kterou když pochopí a uzná, tak z ní odchází se vztyčenou hlavou, není naštvaná a zlomená, je krásná a hrdá, jako královna, která poznala svoji hodnotu a odchází si jí užít.Cover verzi jsem vypnula v půlce, nedalo se na to dívat. Jinak mám taky psychosomatické potíže, bolesti zad a hlavy, v noci skoro nespím.Po dvaceti letech manželství se mi začínají otvírat oči – opravdu jsem musela být slepá. Děkuji
ja som vo fázi..” prečo? ” prečo som to tolké roky nevidela ? koho som tak velmi milovala? a prečo? ved vzdy muselo byt podla neho a vzdy som bola tá zlá ja..čo si vysvetluje jeho obvinenia po ” svojom ” a on chce predsa dobré pre nas ?
Asi se pořád vracím do fáze dezorientace – on to tak nemyslel, špatně to chápu, já jsem taky udělala chyby… (jako můj komentář ke Keithovi kousek dřív – "on to tak asi nemyslel, dá se to pochopit jinak.." ) No a už také vidím že asi sám neodejde, i když tím roky vyhrožoval, těch 95% je dost přesvědčivých.
Vše co je tu napsané naprosto sedí po dvaceti letech se mi otevřeli oči je to pro mě šok v čem jsem žila a žiju a jak dlouho ještě. Nevím kde vzít odvahu to změnit pořád mi taky říká že se odstěhuje a už je to dvacet let. Taky nemůžu pochopit proč, proč se ke mě chová tak jak se chová a vždycky si potom odpovím že je to za trest nevím. Ale jedno vím už jistě on se nezmění. Keith Caputo mi připadá že to přehání nedá se na to koukat.
Pisen od Annie Lennox znam nekolik let a "ujizdela" jsem na jeji melodii jako mlada :). To jsem ale jeste nemela srovnani, po prozitcich s psychopatem, a nedovedla spravne interpretovat obsah pisne. Je to pecka, trefne vystihnute. Na konci Annie sice zpiva ze :" nevis, jak se citim" ale zaroven je ve fazi konce – sbohem a satecek patologicke osobnosti. To je jedina mozna sance jak se citit lepe! Proces je to tezky a i mne stale nekde, obcas, v pochybnostech haze strach zpet.. co by kdyby a jak jsem se mela zachovat a co rict atd atd..
Druha verze od Keitha ma take neco do sebe. Oproti Annie dava emoce hodne najevo, jsou čitelne uz z jeho vyrazu, snazi se do pisne a obsahu slov asi na maximum vzit a vcitit.
Pisnicku jsem znala, to proc v ni jsem citila hodne intenzivne. Dekuji za ten text. Zpevak je pro me afektovany k tomu textu to vubec nejde, take jsem po chvili vypla. V jejim klipu me nejvic zaujalo a nejvic to vystihuje jak zezacatku vubec nezpiva, nema emoce, pak najednou tam ty emoce jsou, zpiva a ma ve vyrazu bolest, zlobu, rozhodnost… jako by najednou byla silna a nestydela se za to co citi. Myslim, ze jsem u konce textu, na konec mi to ale pripada jeste daleko. Otazku proc uz si nejak nepokladam, spis je to ted takovy smirovani se s tim co opravdu citim, neni to totiz lehke a jako bych se pred tim stale nejradeji schovala
On zpívá o sobě, sebe nemůže opustit.Hořkosladké zamyšlení.. tohle v tom vidím já. Ona má na výběr, on ne. Nerad se otevírá na veřejnosti, proto ta afektovanost, přesto tu píseň zpívá.. Ale nejspíš se pletu.:-)
Písničku znám snad od svých cca 12 let :).To mi přišla tehdy taková zamilovaná a romantická…po stejné zkušenosti jako Annie cítím husí kůži a lehký pláč z úlevou. text jsm si nikdy nepřekládala a obsah mne velice překvapil…jsem ve fázi kdy se ještě vracím k tomu vztahu co mne obrátil na ruby…těžko a pomalu se dostávám zpět…A když potkávám podobné sociopaty co si hrají na empatické lidi …cítím obrovský tlak na mé čelo…Jako by si přáli, abych byla slepá, ale to už nejde ikdyž se zase ocitnu jakoby zpět tam kde jsem byla…Asi abych si znovu uvědomila tu realitu. V klipu asi ukazuje co se zní stalo… A o tom druhém klipu no coment…Aniie Lenox mám ráda, ale člověk žasne jak mohla být s takovým člověkem. Ale ten kdo si tím prošel ví .)
Výborně interpretována píseň. Připomínalo mi to něco, co bylo, možná jěště je u nás – myslim, že se tomu říká "dvojitá vazba" nebo "doubleblind". Je to situace,kdy jsou dvě navzájem si odporující správy vysloveny tak, že jakmile vyhovíte jedné, nevyhovíte druhé – a nevyhnutně je tak ve vás vzbuzován pocit viny. Veškerá zodpovědnost za vše je svalována na vás, překrucuje slova až máte pocit, že si nepamatujete, co jste řekli, co se jeden den řekne, druhý není pravda a vy jste ti zlí, kterí vše překrucujete. Partner nepřipuští dialog, ale za krizi ve vztahu jste zodpovědni jenom vy…Partner odmíta o čemkoli rozhodovat, ale často někdo rozhodnutí udělat musí. Jakmile jej ale uděláte, jste obviněni že všechno musí být po vašem, i když partner neděluje žádosti, vše zamlžuje patrně z duvodu vyhnout se odpovědnosti. Vy jste pak ti zlí, příliš si chcete delat po svem…Já se taky v té písničce našla. Už možná vidim, ale zatim jsem – navzdory opakovaným pokusum -, nenašla sílu odejít. Možná láska, možná falešná naděje. Možná si někdy řeknu o pomoc.
krásně napsáno, málem jsem po těch letech odloučení zapomněla jaké to bylo a co jsem prožívala za nechutný kolotoč. "dubleblind! zní výstižně. Když mi partner v jednom stádiu pověděl /doslova/
, že bude lepší když mi vypíchne oči…Do stala jsem strach jak svina!!!
Popisala ste to velmi presne – partner nikdy nerozhodne, ale vase rozhodnutie ci riesenie je vzdy nespravne. 18 rokov som zila v tom pekle. Prvykrat som si priznala, ze to nie je dobry vztah uz 6 mesiacov po svadbe. A kvoli strachu som v tom zila tak dlho. Hned po rozvode som sa konecne citila dobre – ako normalny clovek. je to uz viac ako 10 rokov. Mozem povedat len jedno – lutujem, ze som sa nerozviedla ovela, ovela skor. Pretoze to poznacilo nielen mna, ale aj deti. Su dospele, ale vo vztahoch stratene, neveria si, ved nezazili normalny vztah medzi rodicmi a ich vlastny otec ich vzdy len podcenoval. Prave kvoli nim som sa mala rozviest ovela skor.
Během toho povídání se přehrával před očima celý můj příběh, vztah s ex, fáze po fázi, přesný popis, návaznosti. Jen bych dodala že ve fázi "ty vůbec netušíš, nevíš co cítím, prožívám" si vybavuji dva momenty, kdy jsem zcela zřetelně poznala, že na chviličku uviděl, sám ucítil-a zalekl se, poodstoupil ode mne jako by se mě zaštítil, s velkým údivem a strachem ve tváři pravil "tohle prožíváš? JSI UBOŽÁK", a hodil velmi pohrdavý výraz.To byl moment uvědomění si nás obou dvou.
S tím zpěvákem jste se spletly: Keith Caputo je transsexuál…
https://www.youtube.com/watch?v=mQxcRoY1fko
Když se zamyslím nad písní prožívám několik dějství najednou. Už jsem ve fázi, kdy poznávám, že necítí, ale stále si ověřuji, zda to tak je a stále se snažím doufat, že on není tím, čím já myslím, že je. Připravuji se na odchod, který vidím jako nevyhnutelný, sbírám síly a finance a možná ještě doufám v zázrak.
Annie na mě působí jako by jej chvílemi i napodobovala. Na obličeji má dokonalou masku a střídá tváře, jakoby tím chtěla narcise ztvárnit.
Píseň znám asi od 15 ti let a tehdy na mě působila smutně, nudně a monotónně. Nechápala jsem ji, byla jsem ve věku, kdy jsem se bavila a chtěla žít. Nyní ji vnímám jako velmi procítěnou a hodně výstižnou k mé životní situaci.
Ten druhý klip na mě působí jako přehrávající a hysterický, jakoby jej zpívala hysterická, vyčítající ženská. Když jsem zjistila, že zpěvák prochází změnou pohlaví, pochopila jsem jeho chování, ale i tak mi přijde jako neempatický, zcela jinak chápající píseň. Proč by transsexuál nemohl být histrion nebo třeba i narcis, vždyť mnoho umělců má tyto sklony. Myslím, že právě takový člověk by mohl být narušený, sklon k předvádění se, přehnané upravování, parádění, promiskuita, také urážení se, to vše patří k transsexuálům, znám blíže jednu jejich hudební skupinu, tak vím, že ano.
hustý, super video na téma PROČ, moc děkuji, celý ten proces bych nazvala cestou do schodů a ke klipu Annie Lennox – připadá mi, že vstává z popela, jako Fenix 🙂 druhé video sledovat nebudu
Ja som si predstavila tých dvoch spevákov ako pár vo fáze rozchodu. Ona – utrápená žena v zralom veku, avšak vedomá si svojej ženskej krásy, po utrpení a uvedomení si nezmyselnosti tohto vzťahu "povstáva z popola ako Fénix" ako to tu niekto trefne vyjadril.On – psychopat, vedomý si toho, že ona je rozhodnutá odísť, celý sa škľabí, trasie, predvádza, vysmieva…ako parazit, ktorý stráca svojho hostiteľa.No a po vygooglení si Keitha Caputo ma nič neprekvapuje. Perfektná analýza, p. Tomáš Pour. Kde beriete inšpiráciu a kreativitu? Málokto dokáže tak krásne vliať myšlienky do slov. Z môjho pohľadu ste v tomto prípade rovnaký majster ako Annie Lenox, ona túto pieseň vytvorila a nádherne zaspievala, Vy ste jej obsah nádherne rozobral, vyjadril to najhlbšie precítenie v slovách. Za mňa veľké Ďakujem.
JJ souhlas. Tomáš zminoval, že je i stejný ročník :). Mistr na svém místě. Má to vymakaný a je za tím vidět spousta práce /životní/
… Vždycky to stojí za to si pustit jeho video :).také děkuji Tomáši 🙂
skvělá interpretace, je důležité, aby si žena uvědomil zásadní věc – jsem nešťastná, jsem nespokojená s tímto stavem bez ohledu na to jestli cítí vinu, má pocit, že je strašná, nemožná, jsou lidé, kteří ji v tom budou dokonce utvrzovat (často i rodina), že je opravdu nemožná, ale znovu si říkejte, ale já jsem nešťastná, vnímejte ten pocit, ten je důležitý, vnímejte se, že toto nechcete, ale, když odejdete, bude to strašně těžké, nejde jen o finance, bude to celkově strašně těžké, těžší než si myslíme, obzlvᚍ pokud máte děti, budete deozorientovaná, nevíte, jestli pocity, které cítíte jsou správné, co když jste opravdu divná, hrozná, nemožná…? Vždy se znovu zklidněte a řekněte si "Ne, toto se mi nelíbí, mám právo se zlobit, nesouhlasit….!" Přeji hodně štěstí, já už jsem ve fázi 1,5 roku od odchodu a začínám to být konečně já a znovu se smát 🙂
ahoj, prožitek v písni věřím více Keithovi než Annie… Je emočně silnější a zdá se, že více vychází zevnitř… Přes veškeré předchozí komentáře… Annie se v tom klipu místy i usmívá, celou dobu zpívá prakticky monotónně nebo se jen snaží interpretovat co nejlépe svého sociopata?
já souhlasím taktéž
A není to právě ten moment, o kterém Tomáš Pour psal, že narcis není schopen cítit vinu, tak jí vyvolává v druhém? Mně přijde verze toho zpěváka, jako vydírání malého rozmazleného fracka, který se snaží co nejvíc přesvědčit druhé, že on je ten, kdo trpí, že on je ta oběť.
Já nevěřím ani jednomu z těchto zpěváků. Oba dva dávají větší důraz na formu před skutečným prožitkem. Anni na mne působí příliš chladně, snaží se zpívat na úrovni, zaobírá se příliš svým krásným zjevem a tím, jak na druhé lidi působí. Tímto dobrý text degraduje na popovou branži. Keithova verze vyvolává emoce a kdybych ji slyšela v rádiu, tak si i popláču. V klipu je ale vidět, že to s těmi emocemi přehání, až to vypadá na jakousi nevkusnou parodii. Ani jeden z nich není psychicky vyrovnaný člověk. Jinak proti homosexuálům v umění nic nemám, naopak se domnívám, že právě zde můžou uplatnit svoje skvělé a jedinečné spojení mužské a ženské psychiky.
Ďakujem , hoci som už zo vzťahu odišla, pomáha mi aj dnes pochopiť veci….mám ale otázku, na ktorú mi nikto neodpovedal, ani psychiatri, s ktorými som hovorila, ani kňaz, ani priatelia : čo ak je tá patologická osoba naozaj chorá ? Lieči sa, snaží sa možno, ale život s ňou je pre mňa neznesiteľný. Odišla som od CHORÉHO ČLOVEKA, neuveriteľne sa mi uľavilo, cítim sa slobodná, odpočinutá, stráca sa každodenný strach , odpor, smútok….ale SOM VINNÁ že som opustila chorého človeka ….?
Jeho choroba není choroba v pravém slova smyslu. Není to nemoc, on neumírá, ale porucha, za kterou určitě nemůžete Vy. Navíc jeho porucha mu dává i tu výhodu, že se rozchodem zdaleka netrápí tak, jako vy. Jemu nechybíte vy, ale výhody s vámi spojené – např. peníze, sex, obsluha atd.
A hlavně, pokud ta jeho porucha ubližuje Vám nebo někomu dalšímu a ničí jeho zdraví, je to o tom, kdo z koho. Buď zůstanu a budu mu po vůli a on stejně nebude nikdy spokojený a ze mě bude za čas troska, s psychickými nebo psychosomatickými problémy, autoimunitními problémy nebo rakovinou. Za dobu, co žiju s takovým člověkem jsem si prošla neskutečnými psychickými problémy, sáhla jsem si na dno, a to mi otevřelo oči a donutilo mě to číst a mluvit se zasvěcenými lidmi, abych to všechno pochopila. Za poslední rok jsem musela začít docházet k psychologovi, našli mi cysty v ledvinách a na jiných místech v těle. Vždy jsem byla zdravá, věřím, že můj zdravotní stav je následek tohoto pekla, které prožívám poslední roky. Stres a úzkosti jsou zabijáci. Navíc to odnášejí děti. Smutná unavená maminka a despotický táta, neadekvátně trestající táta. Mám se obviňovat, tak jako vy, že plánuju odchod? Nikdy! Nacházím se v pekle a tam lidé nežijí.
Pardon, a co si vlastne vycitate? Ze ste odisli zo vztahu, ktory nefungoval? Ved ste do vztahu vstupovali s predstavou, ze budete partneri, vsak? A spraval sa ten druhy ako rovnocenny partner? Ja totiz nepredpokladam, ze ste do vztahu isli s predstavou, ze budete tomu druhemu robit psychiatria, psychologa, socialnu osetrovatelku, a pod. Mozno su taki ludia chori, ale ved vy predsa nie ste psychiater! Nie je vasou povinnostiou liecit. Zvlast nie liecit chorobu, z ktorej ochoriete sama, pretoze toto ten "pacient" potrebuje. Vasou povinnostou je zostat zdrava (hlavne mentalne) a to je vasa povinnost voci vasim rodicom, detom, priatelom, a vobec, vsetkym ludom. Pomahat sa ma, ale nie za cenu sebaznicenia.
VĎaka za komentár, áno, k odchodu som sa chystala roky, dnes ľutujem, že to nebolo skôr. Tá doba bola doslova peklom, plakala som denne, prestávala som chodiť kvôli kolenám, mala som vysoký tlak a choré črevá, dnes sa to všetko pomaličky zlepšuje, chodím už bez problémov a veľa bicyklujem, behám na bežkách….ste prvá, ktorá mi pomohla pomenovať chorobu môjho manžela aj inak, ako depresia. Držím Vám palce !
Když jsem viděla druhé video se zpěvákem, tak jsem pocítila hluboký smutek, chuť ho pohladit… Ano on ví.
Žila jsem 23 let s matkou manipulátorem, dnes už jsem nad věcí a mamince jsem úplně všechno odpustila, ikdyž mě a mému terapeutovi to dalo hooodně práce. A hodně pomohla i víra a modlitby. Zvláštní je, že jsem si vybrala partnera, který měl manipulátora otce. Oba druhého rodiče už nemáme, byli alkoholici, maminka mého partnera zemřela v 59 letech, můj tatínek v 50ti. Moje zkušenost je taková, že manipulátor v hloubce ví, že chyba je v něm. Ale nikdy to nepřizná. Je mi jich strašně líto, protože oni si opravdu nemůžou pomoc. Jejich vliv na okolí je devastující, já i můj drahý máme dost narušené sebevědomí a jsou z nás workoholici. Oba jsme z domu utekli, co možná nejdříve. Mám zkušenost, že manipulant může opustit svého partnera a to tehdy, když partner začne otevírat oči a v okolí je vhodnější – většinou strašně hodný člověk se samaritánskými sklony (dost často učitelka, zdravotní sestra, lékařka…). Nikdy ale netoleruje odchod partnera, pak se snaží všechny okolo dostat na svou stranu. Mám kamarádku s takovým partnerem, už přemýšlela o sebevraždě 🙁 Tohle je moc smutné téma.
Toto je velmi zaujimave. Ja som az pri vypisovani Tomasovho textu pochopila, ze nielen moj exmanzel, ale ze aj moja mama bola manipulatorka. A to je este horsie zistenie, nez tie roky s exmanzelom.
Zle je to, ze ludia bezne chapu, ze vztahy partnerov nie su vzdy idealne. Ale ked ide o matku, tak vsetci ju maju idealizovanu. Nikomu ani nemozes povedat, ze to s mamou nie je lahke, to je proste absolutne spolocenske tabu.
Nevidím nic extra špatného na tomto člověku.Jeho podání písně je osobité a pro mě velmi chytlavé stejně jako podání Annie.To,ze se chová jiným vzezřením a dle některých až excentrickým projevem(psychopata a etc)neznamena,že jim je.Osobnost,kterou si zformoval on sám vůči svetu kolem a především tlak společnosti této doby,dospivani …z nej udelaly tim kym je..ma to aspon jako skorapku proti takovym osobam,kteri ho soudi bez spetky pochopeni,empatie.Nikdo nedostal navod na zivot.Nejtežší boj je sám ze sebou.On narozdil od jinych vyhral.Stal se tim kym chtel byt.
Suhlasim..
To je docela paradox – tohle album pouštěl muž, když jsme byli v pohodě, což jsme většinou nebyli. A když jsem už byla z té horské dráhy unavená, vracela se mi jiná od Annie Lennox – No more I love You´s. S úlevou.
Ale díky vám mi secvaklo, co se vlastně celou dobu dělo, protože jsem nechápala ty náhlé zvraty nálad, trestající chování za maličkosti, někdy jsem ani nevěděla za co… Jsem ráda, že už mi to dává smysl. A že nemusím litovat útěku z boje, protože se nedal vyhrát. Snad to pomůže i jiným, aby neztráceli zbytečně čas.
https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&cad=rja&uact=8&ved=0ahUKEwjqnJbPt9DRAhVFtBQKHQxcDF4QyCkIHDAA&url=https%3A%2F%2Fwww.youtube.com%2Fwatch%3Fv%3DNSkboTTTmpg&usg=AFQjCNHe7NCUz-qO7l0uB505x_7gasj6RA&bvm=bv.144224172,d.bGg
To proc,jsem si rikala ,až jsem pochopila jedinou cestu ven-rozchod nebo rozvod. V pribehu,v kterem už nejsem ,jsem rozvedena. mám to za sebou,zijeme oddelene. A už se chová v "normalu".Už se tam nechci vrátit.Byla to uleva. Ale je to neustale ve mně, neustale když se někdo chce približit- bojim se ,že mi ublízí. Mam strach
Pocas mojho vztahu s narcistom som dostala autoimunne ochorenie ktore mam teraz na cely zivot. Cele moje telo protestovalo a ja som v tom vztahu chcela napriek tomu ostat. Napokon ma on nechal pre mladsiu a krajsiu. Namiesto toho aby som sa tesila ze ma oslobodil z toho pekla mi zacal chybat. Ajked neviem preco. Teraz tie veci uz vidim inak a naspat by som ho nikdy nechcela.
nejsem zdatný angličtinář, bez překladu Tomáše bych nerozuměla obsahu písně. Teď tu sedím poslouchám tklivou melodii, brečím jak želva říkám si "why". Jsem vdaná 26 let. Těch dobrých let nebyla ani polovina. Nejdříve jsem si ani neuvědomovala, že mizí mé JÁ, pak jsem čekala až děti vyrostou, pak jsem čekala, že když děti dospějí, budeme mít na sebe více času a vztah se zlepší, že mě přestane urážet,… Oči se mi začaly otvírat až jsem objevila články a videa Tomáše. To je cca před půl rokem. Začala jsem na situaci pohlížet z jiného úhlu. Začala jsem se po tolika letech bránit a "vysloužila si" fyzické napadení a radu dětí, ať se konečně rozvedu. Když už jsem konečně psychicky na toto řešení připravena, chystala jsem se své rozhodnutí manželovi sdělit, došel muž s diagnozou – rakovina prostaty. Místo aspoň trochy pokory k životu, se ke mně chová ještě hůř, osočuje, že za jeho nemoc mohu já. Během týdne ho čeká operace a nevím, co bude dál. Jen si říkám WHY????
Ja by som mu povedala len jedno: "Dobre, milacik, je mi velmi luto, ze si chory. Ked hovoris, ze za tu chorobu mozem ja, tak bude najlepsie, ked od teba odidem, aby som ti uz viac neublizovala a aby si sa mohol uzdravit. Kluce som nechala na stole. Cau!"
Mám jeden malý postřeh..
každá "oběť" manipulátora má taky kousek manipulátora v sobě. Ať už jako sebeobrana, naučení..ale většinou si přilákáme partnera, který zastupuje někoho, kdo v rodině tuhle závislost vytvořil v dětství…a je těžké to nedělat…když člověku to někdo dělal třeba celý život..a žijte pak s tím a se sebou:-(
To ano, ale také máme celý život na to, abychom tuto "nemoc uzdravili". A pokud si to uvědomujeme, už jsme na půli cesty k uzdravení : )
Vyrůstala jsem s despotickým otcem, těžkým alkoholikem a matkou, která byla přiliš unavená na to, aby si všimla, že mne otec intimně obtěžuje. Prožila jsem dětství plné psychického týrání a mnohdy jsem si říkala, že jedna fakca by byla lepší než ty stovky ohavných slov. Nejsem na konci cesty, ještě mi zbývá spousta kroků a nevydařil se mi ani jeden partnerský vztah. Nyní myslím na své dítě a na to, co přesně nechci, aby prožívalo. Ale stále si říkám, že pokud jsem to všechno prožila, možná to bylo právě proto, abych přesně věděla, jakou cestou se nechci vydat. A to mám každý den na paměti. Ještě jsem nenašla sílu odejít, ale dřímá ve mě a pracuju na tom, protože jsem bez prostředků, a pokud se to povede, bude to právě proto, co mi darovaly předchozí zkušenosti.
Tohle jak to iterpretujete, to jsem fakt žila…bože..měli by to učit na školách!
Annie i píseň je mi dlouho blízká. Přesně vystihuje moji situaci, chce se mi zvracet. Zhoršilo se mi vidění (co nevidím?!), bolí mě ledVINY, játra (orgán hněvu), jsem vyčerpaná, chci spát (navěky), přicházím o zuby (moje pseudořešení jsou bezzubá), bolí mě v krku (mlčím, nebo říkám, co zraňuje). Doufala jsem, že budeme rodina (i když patchwork). On mi dává najevo, že mě může kdykoliv opustit, bydlí teď kvůli práci v Praze u maminky, přijíždí na víkend a ve středu, v jeho baráku žije jeho hysterická bejvalka s milenci a dětmi, chtěl si nás tam nastěhovat do suterénu, on čeká, až jeho a moje děti vyletí z hnízda, pak snad budeme spolu hospodařit, šetří (na mě), u mně prý nemá domov, překáží mu moje děti, když to chci OPĚT ukončit, znovu to na CHVÍLI udělá pěkné, ve skutečnosti neodchází. Mám se prý přestěhovat s dcerou do Prahy, syn ať je na intru. Kladu si otázky: Co zažívají děti s matkou s takovým (ne)vztahem?! Jak si konečně přiznat PRAVDU a najít SÍLU skutečně žít? Můj otec narcis s mámou bydlí v jednom bytě dodnes, jinak bydlel u své matky – než umřela. Díky, Váš příspěvek snad pomůže mně i dalším skvělým ženám a mužům opustit bludné kolečko a dýchat. Pustím si ho víckrát, snad mi to konečně dojde!!
Vypočula som si Annie a teraz keď viem o čom spievala, tak sa zo mňa valili slzy prúdom. Prečo som plakala? Lebo sa lutujem. Lutujem sa ako som sa nechala nachytat a vyuziť a že moja láska nebola opätovaná.
Prešla som si peklíčkom tak ako vy všetky. Bola som tá najkrajšia žena, ktorú najviac miluje zo všetkých a najviac sa mu s ňou páči sex. Potom som bola špinavá ku..a, jeb…, vyhrážal sa mi že mi vezme 6 mesačnú dcéru, vyhrážal sa mi zbitím a na vianoce aj zabitím. Takže stačilo a padaj z môjho života ty chrapúň. Chrapúň, pekné slovo, že? 🙂
Otázka nie je PRECO to on robí? Otázka je PRECO som sa do tohto pekla vždy sama a dobrovoľne vrátila?! Prečo? Lebo EGO. Lebo moje ego nedokáže pripustiť že už niesom tá najkrajšia super žena s ktorou je najlepší sex. Preto. A stále mi to moje ego nedá spať. A stále mi hovorí, veď do riti bola si pre neho super tak prečo už nie si? No LEBO. My všetky bojujeme vlastne s vlastným egom. Boli sme naočkované drogou a teraz sa snažíme abstinovať.
Pesničku Annie som si vypočula posledný krát. Bola krásna, precítila som ju, ale je čas dať jej zbohom. Pustite si inú pesničku. Gloria Gaynor – I will survive. Prečítajte si preložený text. Vypeckujte si to tak ako ja a spievajte. I will survive! Prežijem.
Moje krásne múdre milé dobrosrdečné priateľky z pekla. Ako ste sa dnes mali? Čo dobrého ste dnes jedli? Koho zaujímavého ste dnes stretli? Čo čítate? Kam pôjdete s deťmi? Pôjdete cvičiť? Plávať? Tancovať? Na kávu? Do kina? Do divadla?
Ja si dnes budem spievať a tancovať. A lutovať sa budem až zajtra. A možno sa lutovať nebudem. Ešte neviem.
PS: keď vám bude najhoršie, tak obímte svoje deti a povedzte si, že pokiaľ sú živé a zdravé tak ide o hovno. Krásny deň. Cmuk. Maria
Maria, krasne si to povedala! Aj ja si myslim, ze jednym z hlavnych dovodov, preco to tym manipulatorom prechadza je to, ze si same pred sebou nechceme priznat, ze tento vztah je OMYL. Totalny omyl, ze to proste nefunguje a uz to dobre nebude. Radsej neanalyzovat, preco to bolo kedysi dobre a preco to uz take nie je? Toto nerobit, pretoze to nema zmysel. Najdolezitejsie su tie nase deti, a my im musime ukazat, ze clovek musi mat silu prekonat svoj strach a odist z pekla.
Děkuji za lidi jako vy… po spoustě bolesti dát otázky ostatním. Tyto normální otázky, které nám chybí od našich nejbližších, se mi jeví jako zázrak, dlouho se mě doma nikdo na toto nezeptal… Jako vy ostatní mám v hlavně strašný zmatek. ALE: Dnes se mám obstojně, těším se na knihu Patrika Hartla, do divadla občas zajdu, v TV mě teď docela zaujala Bohéma. Brzy opět budu chodit do kurzu tance pro ženy. Litovat se zkusím tedy taky až zítra, nebo raději pozítří… Svoje děti večer obejmu a budu si stále opakovat, že kromě jejich zdraví jde fakt o hovno. Zkusme to všechny!
Super, tesim sa s Vami. Musime si najst nieco v zivote co nas bavi. Ked mi to okolnosti dovolia, tak by som chcela znova chodit na salsu. Snazim sa doma cvicit a k upratovaniu ma motivuje youtuberka Clean My Space. Ano mam zalubu v upratovani 😉 Kazdy mame nejaku poruchu.
Viac sa zacnime sustredit na svoje zivoty a agresorov treba poslat s anatomickou presnostou niekam. Samozrejme ak to zivotne podmienky dovoluju. Vsetkym vela sil a krasny den. Maria
Ach jo, ztráta času nad tím přemýšlet…
cokoliv mám v sobě obsaženo a nevyřešeno mi zrcadlí ten druhý… žiju-li tedy s takovouto "pijavicí" vypovídá to především o mě, že já nejsem v pořádku, že já nemám vyřešený vztah sama k sobě, že já jsem nedokázala navázat zdravý vztah… a až to pochopím prostě z tohoto vztahu vystoupím… bez vydírání, bez drastických pocitů… prostě dík za zkušenosti a jdu dál… Tak nechápu proč tolik energie a keců a vysvětlování… ztráta času… jdeme dál, život je krásný a není nutný se řáchat v tomto bahně dél než je nezbytně nutné na to, abychom pochopili to co máme pochopit…
Pustila jsem si obě písně se zavřenýma očima a obě jsou asi dobře zazpívané´- pokud mohu soudit. Ale Annie zpívá přirozeně, procítěně, přirozeně procítěně. Není cítit žádná snaha, žádný tlak, intenzita. Hlas si krásně pluje, je to autentický projev. Graduje to, v jejím pojetí to má děj, vývoj.
Keith zpívá taky hezky, je to ale úplně jiná píseň. Tady, obzvlášť poslepu, jako by byl slyšet ten tlak, ta snaha, někam ten projev dostat. Působí to ploše, není tam ten prožitek. Ale hodně se o něco snaží. A je to takové od začátku do konce, tady ten příběh jakoby chybí. Jen zpívá slova.
To "why" zní trochu jako když mi můj malý syn ukazuje, jak řve lvíček.
Ale je to docela těžká píseň, takže Keitha už nechám;).
Pingback: Nefyzická agresivita feat. Odnauč se říkat NE! – Bezpečná Vina
?
A takový člověk si získá celé naše srdce a mnohdy po dlouhá léta nejsme schopni odejít…jako bych četla svoji životní kapitolu…uzdravuji své srdce a učím se mít ráda, nevěřit tomu, co říkal někdo druhý. Je to těžké, často unavující a zraňující. Mám před sebou ještě kus cesty, ale každý můj krok vpřed je jistější.
Děkuji ❤
To je úžasné. Léta tu písničku znám, nikdy jsem její text moc nevnímala, jste výborný. Jsem týden odstěhovaná od manipulátora, po 3,5 letech vztahu, a bojuju o svobodu. Ještě ne úplně odstřižená, ale já to zvládnu. Pomalu ho posílám kamsi kam patří. Oplácím mu stejnou mincí, jednám s ním jako on se mnou, a jak se vzteká 🙂 Dám to 🙂 Díky 🙂
Velmi zaujimava je aj piesen od Hanky Zagorovej: Za kazdou chvili s tebou platim.
Dobry den, dakujeme za krásny rozbor. Mne napadlo, ked som tu poesen počúvala, ze je to ako o vztahu vyhybaveho cloveka naprikad s uzkostnym (ale aj v clobeku s bezpecnou emocnou vazbou indukuje uzkostne pocity), kde cokolvek druhy povie, radsej aby nepovedal, drzal v sebe a tvaril sa, ze je sposkojny, stastny a pritomny, ked sa dotycny vrati zo svojho sveta prace a konickov (alebo kamkolvek zo vztahu uteka) a nie je mozne sa za cele roky proti tomu ozvat, lebo vina pada na toho, komu toto skratka nestaci…. Emocne sami su vlastne obaja…