Komu a čemu slouží instituce?

V průběhu uplynulých několika měsíců jsem měla možnost na vlastní kůži poznat, jak fungují státní instituce (v mém případě soud a OSPOD), pokud se je manipulátor rozhodne využít jako nástroj proti vám. Moje smutná zkušenost je taková, že nejenže nejsou vůči jeho patologickému vlivu vůbec imunní, ale začnou pracovat jako jeho prodloužená ruka. To, co jsem zažívala v patologickém vztahu s manipulátorem, prožívám v bledě modrém ve vztahu k institucím. Zas a znovu pociťuji obrovskou bezmoc pramenící z nemožnosti cokoli vysvětlit a nutnosti obhajovat se z nesmyslných nařčení. Bohužel příliš nepřeháním, když tvrdím, že se cítím být ze strany institucí šikanovaná. Jakákoli – byť do očí bijící – nesrovnalost v jednání agresora je zcela přehlížena, zatímco já jsem popotahována za sebemenší “pochybení”. Agresor připraví past, já do ní padám a soud mi vyhrožuje odebráním dětí. Co mě nejvíc zaráží, je totální neschopnost (nebo neochota?) posoudit mé jednání v kontextu celé situace. Bylo by snadné zjistit, co předcházelo mému rozhodnutí, vše bylo zaznamenáno ve spise. Jak je možné, že ex-partner na jedné straně brojí a podniká právní kroky proti osobě z mé rodiny za účelem údajné ochrany dětí a zároveň souhlasí, aby děti s touto osobou samy odcestovaly? Soudkyně tento paradox přehlédla a vina padla pouze na mou hlavu. Nejednám agresivně, a přesto tahám krátkou slámku. Nebo spíš tahám krátkou slámku, protože nejednám agresivně? Mé dosavadní přesvědčení, že instituce tu jsou především kvůli ochraně slabších, nemá evidentně s realitou nic společného.

Každým vztahem oběť – agresor se jako červená nit táhne vyvolávání pocitů viny. Je až na pováženou, jak instituce tento pocit viny v obětech ještě přiživují. Že to není případ pouze výše uvedených institucí, dokazuje například zajímavý polský snímek Klér, který jsem měla možnost nedávno vidět (a který mimochodem velmi doporučuji). Hlavnímu „hrdiny“ jsou čtyři postavy z církevního prostředí, na jejichž osudech se vyjevují snad všechny nešvary, s nimiž bývá církev spojována; korupcí počínaje, sexuálními eskapádami kněží konče. Nechybí ani manipulace s obětmi sexuálního zneužívání. Člověku, který přijde k představitelům církve podat svědectví o sexuálním zneužívání v dětství, je podsouváno, že takové nařčení může poškodit život člověka, který se na něm provinil. V poškozeném je vyvolávána vina, čímž se de facto stírá na začátku jasně daná hranice mezi obětí a agresorem. Z této části mne až mrazilo, protože se jedná o paralelu mojí současné situace. Dlužno dodat, že nejen mojí, protože současně se mnou ji (bohužel) zažívají tisíce lidí.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že i OSPOD a soud fungují na základě obdobného principu. Pokud věříte, že vám pomohou čelit útokům agresora, spadnete z tohoto obláčku velmi rychle a tvrdě na zem. Pocit viny je všudypřítomný a je ve vás neustále vyvoláván za účelem odradit vás od jakékoli aktivity, která by mohla situaci zkomplikovat. Čím větší pocit viny totiž ve vás někdo vyvolá, tím snadněji vás může ovládat. OSPOD si mne předvolává jako provinilou školačku a nutí mě vyvracet nesmyslná obvinění, obdobné pocity zažívám při čtení dopisů ze soudu. Korunu všemu nasazuje právník, který radí opatrnost, hlavně si proti sobě nikoho nepoštvat. Na mé straně tedy v podstatě nezůstává vůbec nikdo. Soud, OSPOD a právník tvoří prapodivný triumvirát, který jedná v zájmu něčeho zcela abstraktního. Při nejlepší vůli to nejsem schopná pochopit. Vím jen, že mě to poškozuje a je to v přímém rozporu s mými zájmy a se zájmy mých dětí. Uvědomuji si obrovskou přesilu, proti které stojím zcela osamocená.

Kola systému se však točí dál a mému utrpení není ani zdaleka konec. Jakmile po své vyčerpávající obhajobě popadnu dech, je na mne vyvíjen nátlak, abych se s agresorem dohodla, občas hraničící s citovým vydíráním. Vy se odmítáte dohodnout, i když se jedná o Vaše děti? Jde hlavně o Vaše děti, už kvůli nim musíte! Jsem jak mezi dvěma mlýnskými kameny a zažívám totální paralýzu. Mám ustoupit tlaku institucím, přijmout vinu a udělat to, co po mě chtějí, nebo mám jednat v nejlepším zájmu svých dětí, ale takřka proti všem? Podívejme se na zmiňovanou dohodu trochu blíž. Už samo slovní spojení dohoda s agresorem je oxymóron a ten ze své podstaty není realizovatelný. Neplatí totiž, že dohodnout se může každý s každým, obě strany si především musí vzájemně věřit, nemá-li se dohoda stát pouhým cárem papíru. Když někdo vyhrožuje, vydírá, při každé příležitosti vráží kudlu do zad, podává trestní oznámení vycucané z prstu atd., můžete mu věřit? Jak je možné za těchto okolností dohodu po někom vůbec vyžadovat?

Instituce nicméně razí tuto cestu velmi vehementně, nutí mne proto k mediaci a rodinné terapii, kam docházím už jaksi odevzdaně, jako zvíře na porážku. Události posledních měsíců mne stály spoustu energie – odchod od partnera se třemi malými dětmi, trestní oznámení podané na blízkou osobu, společná schůzka na soudu, opakovaná návštěva OSPODu, kde jsem se musela obhajovat a uvádět na pravou míru nesmyslná obvinění, vše provázené výhrůžkami a vydíráním. To už s člověkem docela zamává, obzvlášť když je to jen špička ledovce. Nemám už sílu se hájit a zároveň vím, že přesně to budu nucena dělat. Agresor se již postará o to, aby byl původní smysl mediací (potažmo terapií), tedy poskytnout rozcházejícím se partnerům bezpečný (!) prostor pro vzájemnou komunikaci, zadupán do země. Tato platforma totiž může z principu fungovat pouze za předpokladu psychického zdraví všech zúčastněných; jakmile tato základní podmínka není splněna, celá věc ztrácí původní smysl a jednotlivá sezení se mění v parodii. Agresorovi smysl terapie a mediace zcela uniká, nebo spíše jej prostě ignoruje, dál na mne kydá hnůj a vyvolává vinu. Terapeut si vůbec nevšimne, že mu agresor neodpoví na otázku a místo toho rozjede proti mně svou útočnou agendu. Když se ohradím, dostane se mi odpovědi, že musí být nestranný a dát prostor oběma stranám se vyjádřit. To, že mne tam agresor slovně ubíjí, vůbec neřeší. Kdyby vytáhl nůž a místo slovem na mne zaútočil fyzicky, odvolával by se také na nestrannost nebo by konečně nějak zasáhl?

Stejně jako žádný jiný lidský výtvor, ani instituce nejsou dokonalé a mají svou Achillovu patu. Potíž spočívá v tom, že agresor ji snadno odhalí a zneužije proti vám (má ostatně za sebou dlouhodobý, téměř celoživotní “trénink” v oblasti mezilidských vztahů; umí výborně zneužít cokoli, lidské slabiny nevyjímaje). Instituce nedisponují žádnou vnitřní pojistkou, která by tomuto destruktivnímu chování zabránila a je proto velmi nebezpečné spoléhat se, že se postaví na vaši stranu, přestože se můžete stokrát domnívat, že jste v právu. Omezí-li se vaše obrana na to, že budete stále něco vyvracet a obhajovat se, čeká vás boj s větrnými mlýny. Nespoléhejte se proto, že vás někdo zachrání, když budete „hodní“ (neboli servilní) a dodržovat pravidla. Obklopte se lidmi, kteří vám mohou být nápomocní – praktickou radou, sdílením vlastních zkušeností, nebo tím, že vás vyslechnou a umožní vám udělat si jasno ve vašich emocích. Okolí, které vám pomůže navrátit důvěru ve Vaše vnímání reality, nabourávané agresorem za aktivního přispění institucí, je důležitým prvkem vaší obrany.