Firemní kultura a dotazníky spokojenosti 2.

Druhé video ze série, které se věnuje aktuální módní vlně budování firemních/organizačních kultur. Na problematiku se díváme jako vždy z pohledu vyvolávání viny a nezdravého získávání moci.

Abychom lidem potvrdili, že budování firemní kultury myslíme vážně a že potřebujeme jejich feedback, musíme se ptát: „Jak jste spokojení? Jak se Vám žije ve firemní kultuře?“ To je velmi zajímavý koncept. Zajímavější ale je, jakým způsobem bývá tento koncept zpracován. Nedílnou součástí firemní kultury totiž bývá velmi nešťastně naformulovaný dotazník spokojenosti zaměstnance. Co v něm bývá špatně?

Aby to bylo kompatibilní s firemní kulturou, v dotazníku spokojenosti zaměstnance se objevují dotazy, položené formou zadání s předpřipravenými odpověďmi: „Se svým nadřízeným mám velmi dobrý vztah. Ohodnoťte, jak moc s tímto tvrzením souhlasíte nebo nesouhlasíte“. Další třeba: „Má práce mě naplňuje“. Nebo: „Mám možnost se chovat podle morálních zásad.“ Jako příklad nám toto prozatím postačí.

U takových dotazníků mě vždy na první pohled praští do očí to, že jsou všechny otázky pozitivně formulované. V okamžiku, kdy já zažívám nějakou frustraci a chci se jí zbavit, chci ji s někým řešit, tak většinou nemám tendenci tu svou frustraci vyjadřovat pozitivně. Tímto dochází k jakémusi primingu, který mi říká: „tady bys měl odpovídat pozitivně, jinak budeš odpovídat špatně“ a tímto už zaséváme první semena viny.

V okamžiku, kdy je moje situace úplně opačná, než jakým způsobem je otázka v dotazníku formulovaná, bývá pocit viny mnohem větší. Předpokládá se totiž, že bych měl svůj vztah s nadřízeným vnímat pozitivně. To, že ale takový ve skutečnosti není a že ho tak nevnímám, se pro mě stává zdrojem viny, který je posilován ještě tím, že dotazník je podáván z pozice autority. Pak mě napadají myšlenky typu: „Ježiš, já bych měl mít se svým nadřízeným dobrý vztah, ale on je takový idiot…, co já s tím mám dělat? To je vlastně moje vina, protože bychom to tu podle té kultury měli mít všechno hezké a být na sebe ťuťu ňuňu.“

Dalšími typickými dotazníkovými zadáními jsou:

„Má práce mě naplňuje. Ohodnoťte tvrzení“. Ale co když mě nenaplňuje? Co když já to vlastně dělám jen kvůli penězům a přitom bychom to měli dělat z lásky ke všem? Tady jsme opět u zdroje viny.

 „Mám možnost se chovat podle morálních zásad. Ohodnoťte tvrzení.“ To v nás vyvolává otázky: Chovám já se vůbec podle morálních zásad? Je morální to, co já dělám? Když se nad tím ale zamyslíme, jak taková možnost vlastně vypadá? Jak mi někdo něco takového, jako je chovat se podle morálních zásad, může zakazovat? Vytváří mi tím vlastně jakousi nemožnost, přitom by to měl být můj osobní postoj. Chovat se podle morálních zásad není něco, co by měl někdo z venku umožňovat. Morální zásady jsou jakýsi pevný bod ve vesmíru, ve mně, o který se opírám, z kterého odvozuji svoje chování a jednání. Tohle je tedy úplně matoucí věta.

Pozitivně formulované dotazníkové otázky vyvolávají pocity viny. U frustrovaných lidí frustraci ještě zvětšují. Takové otázky dotazované paralyzují a říkají jim: „ty děláš něco špatně“. A pak jsou tu ještě otázky zavádějící, tzn., ty, které mi naznačují, že mi je něco umožňováno, zatímco to něco, by měla být samozřejmost (stejně jako u dotazu na morální zásady). Takové zavádějící otázky ve mně vyvolávají pochybnosti:  „Využívám já vlastně tu možnost chovat se podle morálních zásad?! Když mi firma dává takové možnosti a já to vlastně nevyužívám, jsem nemorální?!“ Tady je implicitně obsaženo to, že jsem nemorální člověk. Takže opět mega vina.

V předešlém videu jsme si řekli, k čemu tedy všechno to pozitivno, které implicitně vyvolává vinu, slouží. Stejně tak dotazník zaměstnanecké spokojenosti není nic jiného než jen nástroj moci. Opět vůbec nejde o tu zpětnou vazbu. Problémy a frustraci lidí to nijak nesnižuje, naopak zvětšuje. Dává to jen najevo: „Hele, my jsme tady. My Vás vidíme a vy máte být spokojení a ne nespokojení. Opět to tedy roztáčí „spirálu“ paralýzy člověka.

V jedné nejmenované společnosti mě požádali, abych jim udělal rozbor a analýzu obdobného dotazníku a já jsem jim říkal: „Ano, tady to máte takhle hezky pozitivně formulované. Tohle je manipulace.“ Poté jsem jim k tomu udělal mikroanalýzy jednotlivých frází a opět jsem došel k tomu, že je v nich manipulace a agrese. Pak za mnou tito lidé chodili a říkali mi, jak jsou rádi, že jsem to s nimi takto rozebral. Viděli u toho moje reakce, to, jak jsem se tomu smál, protože to byly učebnicové příklady manipulace. Prý se jim velmi ulevilo, protože sami cítili, že jde o nějaký nátlak a že není něco v pořádku. Vůbec ale nevěděli co. V tom je to právě zákeřné a sofistikované. Působí to nevědomě. Ovlivňuje Vás to a Vy se potom stáváte objektem uplatňování něčí moci.

Na základě takových zkušeností vznikl workshop, kde mají lidé možnost, sami takové dotazníkové otázky vytvářet. Ty potom společně rozebíráme a postupně se jimi zabýváme. Většinou, nebo spíš vůbec, lidé nemají tendenci toto vyjadřovat nějak pozitivně. Chtějí pouze vyjádřit svou frustraci. Výsledkem bývají někdy i nepříjemné otázky. I pro to vedení, které je nuceno na to reagovat nebo se nad tím zamyslet a hledat nějaká řešení, nebo nějak ty lidi do toho zapojit. A je to vlastně jakási kompenzace manipulace.

Z tohoto důvodu mě baví pracovat pro firmy, které mají firemní kulturu a dotazníky spokojenosti. Baví mě tam přijít a dát těm lidem možnost ukázat svou nespokojenost. Jakmile je nespokojenost nějakým mocenským a silovým nástrojem držena pod pokličkou, tak se většinou akorát kumuluje. Dotazníkem se frustrace zvyšuje. To je potřeba něčím vykompenzovat, takže při workshopech pak pomáhám nespokojenost ventilovat a kompenzovat. Je to většinou velká legrace, protože jakmile ti lidé mají tu možnost frustraci projevit, tak se jim strašně uleví. Konečně se začnou smát, protože z firemní kultury jinak pláčou.

Je potřeba se zaměřit spíše na to, jak udělat dotazník zaměstnanecké nespokojenosti. Ten má dle mého mnohem větší hodnotu, než dotazník zaměstnanecké spokojenosti.

Spokojenost je chiméra, jakási virtuální realita, nějaký ideál. To jsou právě ti jednorožci, co prdí duhu. Oni se tě vlastně ptají: „jak moc jsi bílý jednorožec, co prdí duhu? A kolik jsi jich dneska viděl?“ (smích) To prostě nikoho nezajímá. Nemá to žádnou hodnotu. Má to jen vyvolávat vinu, tzn., ty cítíš vinu, že jsi člověk a ne jednorožec…